Svět Dokola

Tak jsme v pořádku dorazili do Nepálu a do Pokhary. Cesta byla hodně úmorná. Nejprve čekání na nádraží, protože ve Varanasi celý včerejší den propršel a nakonec strašný autobus s prosezenými sedačkami a narvaný lidmi a zavazadlamy. Těch 11h v něm se nám zdálo nekonečných. Spát se nedalo, protože si řidič na plné pecky pouštěl místní hudbu (a ta se vážně nedá poslouchat) a bylo to zřeltelně slyšet i přes špunty do uší, které jsou tu nezbytným vybavením. Na hranice jsme dojeli ráno asi v půl 5. Za chvíli se rozednilo, a tak jsme se vypravili přes hranice. Nebyl žádný problém, jen víza zdražili o deset dolarů, takže nás stály 40dolarů na osobu, což nás samozřejmě nepotěšilo. Pak nás hned odchytil řidič autobusu  a v 7:15 jsme vyráželi na cestu. Bus byl zase strašný a zase narvaný lidmi. Cesta opět neutíkala a byla příšerně dlouhá. Za 8,5 hodiny už jsme naštěstí vystupovali v Pokhaře. Ubytovali jsme se v rodinném penzionu za 500R a pokusíme se sehnat něco levnějšího. Uvidíme.
Jinak pro upřesnění, hodinky od ČR jsme si posunulii ještě o čtvrt hodiny vpřed, takže už jsme o 3h a 45minut od Vás. :-)

Jídla v Indii:
k snídani:
Paranta (placka z mouky plněná bramborami, cibulí nebo česnekem) - peče se na oleji
vaječná omeleta (samotná, s cibulí, česnekem, rajčaty, atd.)
různé druhy obilných kaší s ovocem, musli
smažená vajíčka, vařená vajíčka
různé tousty

K hlavnímu jídlu:
Dal (něco jako univerzální čočková omáčka/polévka. Jedí ho všude a se vším.)
Rajma (omáčka s fazolemi)
pak jedí různé jiné kombinace omáček. Napíšu Vám nejaké názvy co znamenají:
Palak - špenát
Paneer - sýr
Mutter - hrách
Gobi - květák
Aloo - brambory
Mix.veg - míchaná zelenina v omáčce
curd - něco jako bílý jogurt
Lassi - takové jogurtové pití (dělá se i s různým ovocem)
Roti (chappatti) - placka z mouky a vody - jejich chléb (Roti říkají Hinduisté, Chappatti je převzaté z angličtiny)
Palav - rýže (bývá se zeleninou, sýrem nebo vajíčkem) - většinou není pálivá
Byriani - také rýže, ale bývá pálivá
Hakka noodle - smažené nudle
Mamoos - taštičky z těsta plněné zeleninou nebo masem

čaj - (Indicky se řekne stejně) je mléčný čaj se zázvorem, v Rajastanu do něj přidávají zvláštní směs koření. Čaj koupíte všude na ulici. Pijí ho doopravdy ve velkém a je velmi levný.            cca 5 - 10R.

Dnešní den je tu ve znamení deště. Celou noc a dopoledne lilo jako blázen (v noci byla několikahodinová bouřka). Celé odpoledne jsou tu přeháňky a poprchává. Ráno se nám kvůli dešti nepodařilo jít na loď, a tak jsme se rozhodli jít přes den. (Ráno by nás samotné stála loď 500R. Teď jsme se připojili k Indům a vyšlo nás to na 200R - a to si myslíme, že jsme ještě přeplatili). Z vody jsme viděli všechny Gháty. Je jich tu veliké množství. Na konec jsme se dostali k asi nejznámějšímu Manikarnika Ghátu, který je druhým, kde se pálí těla mrtvých. Tam jsme z lodi vystoupili. Michala se hned chytil nějaký chytrák, který mu začal vyprávět zase všechno o tom, jak tu upalují lidi. To stejné, co jsme slyšeli včera. Několirát jsme ho upozornili, že mu nebudeme NIC platit...On nás ujišťoval, že nic nechce...No na konci jsme samozřejmě byli zataženi do pasti, kde seděly 3 staré ženy, které se starají o lidi, kteří nemají příbuzné a v místním Sanatoriu "dožívají". Bohužel jim nemá kdo zajistit upálení (nemají peníze na dřevo), a tak tam vodí cizince, aby jim přispěli na dřevo. Bohužel jsme se z toho tentokrát nevymluvili a museli jsme jim přispět. Stálo nás to 120R. Snad se tyto rupie dostanou alespoň těm starým lidem a ne tomu vykukovi, co nás tam provázel.
Jinak jsme se ale dozvěděli pár upřesňujících informací. Dřeva na spálení mrtvého potřebujete minimálně 250Kg a maximálně 350kg. Záleží na tom, kolik máte peněz. Lidé, které uštkne had, se nepřivazují ke kameni, ale dají se na banánové listy, odvezou doprostřed Gangy a pustí se po vodě. A to, co mi přišlo doopravdy nechutné, tak když člověk shoří, tak příbuzní vyndají jen kosti, které vhodí do Gangy. Vše ostatní zůstává na místě a rodina odchází domů. Každé ráno se Gháty uklízí. Popel se smete na jednu velkou hromadu k řece, kde se lopatou nabírá do plechových lavorů, z nich se to přesýpá do takových proutěných ošatek. S ošatkami stojí muž (oblečený jen v takové bederní roušce) ve vodě a točí ošatkou (jako by rýžoval zlato). Popel se z ošatky vyplavuje pryč a v ošatce zůstanou šperky, zlaté zuby, atd. co zbylo z upálených lidí. Šperky si totiž nenechávají příbuzní, ale asi ti správci Ghátů (nevím přesně). Ti muži, kteří nabírají popel na břehu, se v popelu prochází bosí a ti ve vodě se celý den koupou v tom popelu ze zemřelých. Kousek dál (asi 15m) se koupou krávy, které popel požírají. Přišlo mi to doopravdy hodně nechutný. Dneska se mi na Ghátech doopravdy zvedal žaludek. Jinak jsou zde určená místa, kde se upalují jednotlivé kasty.
Jinak co se týče Varanasi, tak nás moc nezaujalo. Je tu strašný hluk, nepořádek, všude se válí odpadky, dneska jak bylo po děšti, tak jsme se všude brodili bahnem. U Ghátů je samé bláto, protože jak se po období dešťů zvedla voda, tak teď pomalu začala klesat. Na březích tak zůstává bahno s odpadky, které nikdo neuklízí. Po Ghátech se nedá projít, musíte procházet jednotlivými uličkami, abyste se k nim propracovali. (Možná, že když voda opadne, tak se projít dá, to nevíme). Plavba po řece je tak jedinou možností, jak vidět Gháty celé. Jinak Ganga je obrovská řeka, široká tak 2km. Voda v ní je hodně špinavá, kalná.
Naše další cesta - odjíždíme zítra tj. 14.9.2012 cca v 8h večer (nebukují se tu autobusy a jedou asi 4 za odpoledne, tak nevíme kterým přesně pojedem) na hranice s Nepálem do města Sunauli. Autobus jede 10hodin. Pak se chceme dostat do města Pohkara, které je druhým největším městem Nepálu. Tam několik dní zůstaneme a chceme odtud vyrazit na trek kolem Anapuren. Nakonec jsme se rozhodli absolvovat tento trek, měli by zde být lepší výhledy než na cestě pod Everest. Tak snad to tak bude. Trek by měl trvat cca 18-20 dní. Ale než na něj odejdeme, tak se určitě ozveme.

Statistika:
V autobusech a vlacích jsme za pobyt v Indii strávili celkem 160 hodin = 6,6 dne.
V ubytovacích zařízeních jsme spali  19  nocí.
V dopravních prostředcích jsme spali 10  nocí.
Přes Couchsurfing jsme spali 6 nocí a 3 noci jsme spali v Amritsaru u Sikhů.
1 noc jsme spali v horách v Lehu a 1 noc na poušti.
Ujeté kilometry zatím spočítané nemáme.

Fotky:
1) Pěkně se namydlit a hurá do Gangy
2) I ženy se koupou...a pěkně v Sárí
3) - 5) Pohled z řeky na jednotlivé Gháty
6) - 7) Manikarnika Ghát - ze probíhají ceremonie Hinduistů
8) místní skládka odpadků - leží na hlavní silnici uprostřed města. Kolem se line šílený smrad.

Dilí (Delhi) (13 milionů obyvatel)
Spousta hluku,smogu a smradu z odpadků. Tím je toto město typické. Také obrovský zmatek v dopravě. Všude se prohání spousta aut, motorových i kolových rikš. Všichni na vás pokřikují, stále vás chtějí někam vozit. Žebrající matky s dětmi v náručí nebo jen samotné děti (už tak od 3 let) chodící ulicemi a prosící o bakšiš. Tohle všechno je Delhi. Pokud chcete získat nějaké informace, je nejlepší spolehnout se sám na sebe. Je tu nespočet travel agentur, které vám nabízejí svou pomoc. Bohužel se vám ale většinou snaží jen vnutit své služby, svou vlastní dopravu do různých měst, atd. Pokud od nich chcete radu, máte smůlu. Jen si chtějí nahrabat nějaké rupie do své kapsy. V Delhi je vidět veliký rozdíl mezi jednotlivými vrstvami lidí. Najdete tu nádherné čtvrti plné luxusních domů, kde můžete hrát skvoš, tenis, plavat v bazénu, hrát basketbal či jiné aktivity, ale také „domy“ sestavené z odpadků, kusů plechů, hadrů a jiných věcí, které se všude povalují. I tady žijí lidé a vychovávají své děti. Můžete zde nakoupit co se vám zamane. Nádherné látky na Sárí, samotné Sárí a jiné oblečení speciálně pro Indii. Také si tu můžete dát různá jídla přímo na ulici. Většinou jsou všechna jídla velmi chutná a výborně uvařená. Jen si dejte pozor, aby se jídlo přímo před Vámi vařilo. Jinak Vám z něj nemusí být úplně dobře. Přece jen náš žaludek není zvyklý na místní stravu, vodu a bakterie, které se tu všude nacházejí. Také je tu velké množství prachu, který se na jídlo usazuje.

Mc Leod Gajn (1770m.n.m.)
Je město, ležící v blízkosti města Dharmasala v oblasti Himachal Prades. Jedná se o exilové sídlo Jeho Svátosti Dalajlámy, který zde žije již od druhé poloviny 20. století. Dalajláma je duchovním vůdcem tibetského lidu. Všude tu na Vás dýchá budhistická víra. Téměř na každém kroku najdete motlitební mlýnky, které můžete roztáčet ve směru hodinových ručiček. Všude vlajou vlaky s motlitbami, které se stále třepotají ve větru. Není zde problém najít ubytováni. Různých hotelů, hostelů nebo gest housů je tu velké množství. Celé město je složené jen z pár uzoučkých uliček, které se různě protínají. Všechny ulice jsou obklopené velkým množstvím stánků, obchůdků, cestovnách agentur. Hodně zboží, které se tu nabízí je z Tibetu (růžné šály, svetry, kalhoty, přívěšky, ..) Také v restauracích je tu velký výběr. Hodně z nich je vegetariánských. Najdete tady restaurace tibetské, indické, čínské ale i restaurace s mezinárodní (Evropskou) kuchyní. Město obklopují ze všech stran hory. Nejsou to ale tak vysoké hory jako v Ladakhu. Jsou krásně zelené, plné obrovských Rododendronů. Celkově město působí příjemnou, klidnou atmosférou (stále jste však v Indii, takže i zde se troubí a ve městě je poměrně dost hluku).

Manali (2050m.n.m.)
V tomto městě jsme strávili jen asi 6 hodin, takže o něm zas tak moc nevíme. Každopádně je  to město daleko větší než Mc Leod Ganj. Je tu, jako všude v Indii, velký hluk, spousta odpadků. Jinak je to ale město obklopené horami. Odtud vede jedna z dvou možných cest do města Leh, které leží v pohoří Ladakh.

Leh (28 tisíc obyvatel, 3505m.n.m.)
Město Leh leží v oblasti Kašmír a Jammu. Je největším městem v pohoří Ladakh. Toto pohoří je součástí Himalájí. Samotné město leží 3505m.n.m. a vedou do něj jen dvě cesty. Z Manali nebo ze Shrinigaru. Cesta z Manali trvá asi 20 hodin a je velmi zdlouhavá. Jede se přímo přes hory a překračuje se několik vysokých sedel. Nejvyšší měří  5328 m.n.m. a je druhým nejvyšším místem na světe, kde vede silnice. Tato cesta byla vystavěna pro vojenské účely, protože cesta přes Shrinagar vede nebezpečným územím, kde se vedly boje s Pákistánem. V současné době je cesta do Shrinigaru bezpečná a trvá asi 17 hodin. Tato cesta je starší než cesta z Manali. Na všechny strany od města se rozprostírají obrovské hory.  Některé z nich měří až kolem 7 tisic m.n.m. Nad městem se tyčí Gompa, která je na jednom z blízkých kopců. Celé město je vystavěné z malých, maximálně dvoupatrových domků s rovnou střechou. Domy jsou stavěné z nepálených cihel. Všude v okolí města Leh a vlastně na území celého Kašmíru najdete nespočet vojenských základen. Všude chodí spousta vojáků, silnice jsou obehnané ploty, nikde nesmíte fotit.  Na celém území Kašmíru jsou blokované všechny zahraniční telefony, takže se nikam nedovoláte ani nenapíšete SMS.
V Lehu a celém Ladakhu je velké množství Budhistsů. Najdete tu však i poměrně dost Muslimů. Liší se od ostatních měst v Indii hlavně tím, že je zde poměrně pořádek. Nesmí se tu používat igelitové sáčky. Vše dostanete do papírových pytlíků (zeleninu, nákup v potravinách) nebo do speciálních látkových tašek. Není to tak, že by se vůbec nikde neválely odpadky, ale je to určitě v menší míře než všude jinde. Celkově nám přijde, že tam, kde je větší množství Budhistů, je větší pořádek. Čím více Muslimů ve městech žije, tím větší je zde nepořádek. Ale možná to tak není, jen se nám to tak zdá.

Shrinagar (cca 1milion obyvatel)
Město, ze kterého vede druhá možná cesta do města Leh a pohoří Ladakh. Tato cesta je poměrně stará. Vede částečně přes sporné území s Pákistánem, o které se již léta vedou spory. Pokud člověk cetuje do tohoto území, musí si zjistit bezpečnost v dané době. V době našeho pobytu byla naštěstí tato cesta naprosto bezpečná. Stejně jako cesta z Lehu vede přes hory. Nepřekračují se však tak vysoká sedla. Přesto je cesta hodně zdlouhavá. Trvala nám 19 hodin. (cca 2 hodiny jsme se ale zdrželi měněním pneumatik, které nám 3x praskly). Jinak je to město, kterým protéká řeka Jhelum a je zde velké jezero Dal. Po celém městě je velké množství kanálů. Spousta domů je postavena na vysokých podstavcích, které jsou ve vodě. Na kanálech najdete také zakotveny houseboaty, ve kterých je možné najít ubytování. Po jezeře i blízkých kanálech se můžete svézt na loďkách, kterým se říká Shikary. Největší mešita, kterou tu najdete je Jama Masjid. Je to obrovský komplex do čtverce sestavených budov. Uvnitř najdete velké množství dřevěných sloupů. Po zemi jsou všude rozmístěné modlitební koberečky.

Amritsar (1 milion obyvatel)
Město ležící v oblasti Punjab. Středem tohoto města je Golden Tempel (Zlatý chrám). Nádherná, bílá stavba obrovských rozměrů, kde se uprostřed na jezeře třpytí zlatý chrám. Neuvěřitelné místo, ze kterého sálá energie. Všude se procházejí lidé se zakrytými vlasy. Chrám totiž obývají Sikhové (muži s turbany). Do chrámu smíte vstoupit pouze s přikrytou hlavou. Ženy nosí nádherná Sárí, hlavu si zakrývají lehce přehozenými šátky. Muži nosí turbany různých barev a velikostí. Kdo nemá turban, musí mít hlavu zakrytou alespoň malým šátkem. V Golden Tempelu se vaří v obrovských kuchyních pro všechny návštěvníky, kteří se do chrámu přijdou podívat. Vaří se tu 24h denně. V dolní části si vyzvednete tác na jídlo, misku a lžičku (vše je kovové). S tímto náčiním jdete do jídelny. Ty jsou tu dvě. V prvním a druhém patře. Vždy se jedna uklízí a v druhé lidé jedí. V každé jídelně se nasytí neuvěřitelné množství návštěvníků (typuji minimálně 100-150lidí). Vše je výborně zorganizované. Všichni se usadí na dlouhé koberce do řad a mezi nimi chodí lidé s dvěma druhy omáček (vždy je Dal + nějaká jiná omáčka), sladkou rýží a rozdává se Roti (kulaté chlebové placky). Do misky dostanete vodu na pití. Vše se jí lžičkou nebo rukama. Jídla můžete sníst neomezené množství. Stále chodí mezi Vámi a nalévají  Vám velikou naběračkou z plechových kýblů kolik chcete. Je strašně zajímavé pozorovat ten mumraj kolem. Pokud chcete dostat chleba, musíte spojit ruce, aby Vám jej do nich dali. J Jakmile jídlo sníte, odejdete z jídelny vše odevzdat k umytí. Na tomto místě je největší hluk z celého paláce. Nádobí se háže do obrovských kádí (plechových), takže často lítá všude kolem. Pak se obrovské kádě odnášejí do „myčky“, což jsou v řadě postavení lidé u velikánských dlouhých dřezů, kde s velkým rachotem nádobí myjí. Vše je takový zvláštní koloběh, ale funguje naprosto perfektně. Po celé dopoledne se můžete přidat k místním lidem a pomoci jim loupat česnek do jídel, odpoledne se zde loupe a krájí cibule. K večeru všichni lidé po celém komplexu chrámu uléhají ke spánku. Všude je jedna velká noclehárna. U jezera, po celém obvodu chrámu, na nádvoří, prostě všude. Ráno se ale velmi brzy všichni vzbouzí a vstávají. V ubytování, kde jsme bydleli my, smějí bydlet jen cizinci, a to pouze 3 noci. Nejde o nijak pohodlné bydlení , ale stačí to. Většinou spí na jedné, poměrně tvrdé posteli 2 lidi. Večer se dlouho svítí (někdy se v noci vůbec nezhasíná) a ráno se kolem 6h rozsvěcí. Po celou dobu tam hlídá jeden Sikh, který stále prochází po místnosti a hlídá nocležníky (to není úplně příjemné). Přesto, že je ubytování zdarma, na konci po Vás chtějí zaplatit nějakou částku. Správně se peníze mají házet do boxu, ale většinou vyžadují zaplatit přímo hlídajícímu Sikhovi. J Město je jinak spletí různě širokých uliček, kde jezdí spousta rikš, je tu velký rachot, krámky všeho druhu. Já si z tohoto města odnáším výborný pocit. Všem doopravdy doporučuji město navštívit. Je to velký zážitek.

Jodhpur (cca 900 000 obyvatel)
Někdy se nazývá „modrým městem“. Některé domy tu jsou natřené modrou barvou. Prý proto, že modrá barva odhání komáry. Někdo říká, že se jim jen modrá barva líbí. Tak nevím. Místní říkají, že se jedná spíše o novou část města. Stará část je spletená z uzoučkých uliček. Všechny se scházejí v jednom bodu, a to u Clock tower (hodinové věže), která je ve středu města. Kolem této věže je veliký market, kde můžete koupit různé druhy Sárí, látek, náramků, oblečení, ovoce, zeleniny, atd. Co jsme tady objevili úplně poprvé, jsou krámky s kořením. Prý je to specialita Jodhpuru. Koupíte tu všechny druhy koření na typické indické omáčky, ale i originál Darjiling tea a Masala tea. K Masala tea si koupíte i speciální směs koření, která se tu do čajů používá (jedná se o směs bylin – asi 7 bylin). Tím je tu právě typický jejich čaj s mlékem. Má zvláštní, výbornou, kořeněnou chuť. Nám se nechce koření tak dlouho vozit v batohu, a tak doufáme, že jej seženeme přímo v Darjelingu a koupíme ho tam. Jinak je ale město plné odpadků. Já si myslím, že tolik nepořádku snad v žádném jiném městě nebylo. Všude se válí zbytky potravy, obaly od všeho možného, smrdí to a ve všem se válejí krávy a psi. Všude je samozřejmě také spousta trusu těchto zvířat, který nikdo neuklízí.

Jaisalmer (cca 60tisíc obyvatel)
Město ležící kousek od Pákistánských hranic. V jeho středu je veliká okrová pevnost plná malinkých uzoučkých uliček. V pevnosti najdete různé obchody, hotely nebo guest housy. Bydlí tu ale také spousta lidí. V travel agenturách i ve všech hotelech vám nabízejí Camel safari (velbloudí safari), na které můžete jet do blízké pouště.

Puskhar (15tisíc obyvatel)
Malé město, plné hinduistických chrámů. Místní obyvatelé tvrdí, že jich tu je asi 550. Najdete je na každém kroku. Město jemoc pěkné, poměrně poklidné. Rozkládá se převážně kolem jezera. Tam také číhá velké množství různých hinduistů, kteří Vám chtějí zlepšit karmu tím, že do vody místního jezera vhodíte lístky růží, řeknete nějaká slova a nakonec Vám zaváže barevnou bavlnku kolem ruky. Samozřejmě to není zadarmo. Platí se minimálně 50R. Kolem jezera najdete také hodně hotelů, guest housů, kde se můžete ubytovat.
Jaipur (2,6 milionu obyvatel)
Doopravdy obrovské „Růžové město“. Celé centrum starého města je vystavěné z domů s růžovou fasádou a bílým zdobením. Přímo v centru můžete navštívit Muzeum, Hawa Mahal,  Jantar Mantar (observatoř) a několik chrámů. Nad městem pak najdete několik pevností – Jal Mahal (pevnost uprostřed jezera), Amber fort (největší a nejznámější pevnost), Nahargarh fort. Město je sice obrovské, přesto působí poměrně klidně. Dá se tu také dobře nakupovat. Hned v centru se nachází velké množství bazarů s obchody všeho druhu. Také ovoce a zeleninu tu můžete koupit všude a poměrně levně.

Agra (1,3 milionu obyvatel)
Město Taj Mahalu. Jedna z nejznámějších památek v Indii se nachází právě zde. Je to obrovský komplex, který je celý ohraničený zdí z červených cihel. Dovnitř není odnikud vidět. Pokud si člověk nekoupí lístek, nemá možnost do komplexu nahlédnout. Lístek však stojí 750R. (Pro místní jen 20R). Ale stojí to za to. Taj Mahal je doopravdy nádherná, obrovská stavba. Měří  55m. Celým komplexem denně projde neuvěřitelné množství lidí. Taj Mahal jde vidět zdarma pouze zezadu, když přejdete řeku přes železniční most (Cesta na druhou stranu je dlouhá asi 5km). Ale stojí to za to, hlavně při západu slunce. Ve městě jsou také jiné památky – například obrovská pevnost (vstup 300R – se vstupenkou do Taj Mahalu sleva na 250R ve stejný den). V blízkosti Taj Mahalu (u řeky)  jsou také Gháty, kde Hinduisté pálí své mrtvé. Jedná se o hodně zajímavý akt. Rodina nejprve mrtvého přinese na nosítkách a začne přinášet dřevo na hranici. Jakmile sestaví základní část, položí na ni mrtvého, sundají z něho nějaké látky (ale stále je zabalený) a omyjí mu obličej. Pak na něj nasypou nějaký hnědý prášek a překryjí ho další vrstvou dřeva. Před zapálením mrtvého nevidíte. Jakmile mají hranici hotovou, ze všech stran ji podpálí a udržují oheň několik hodin než dohoří. Popel pak nejspíš vhazují do řeky (to ale nevíme jistě).
Jinak ale samotné město za moc nestojí. Je tu velký zmatek, hluk, nepořádek a město je poměrně nepřehledné. (kromě samotného centra). Co se týče ubytování, tak jsme viděli 3 guest housy a všchny byly špinavé a nepěkné – a poměrně drahé.
Khajuraho (cca 15tisíc obyvatel)
Na Indické poměry jde spíše o větší vesnici. Je tu neuvěřitelný klid (na Indii), spousta zeleně, jezera, málo aut. Krásné místo na odpočinek. Při procházkách po městě můžete navštívit velké množství chrámů. Je jich tu celkem 22. Některé jsou zdarma, west tempels se musí platit – 250R. (pro místní 10R). Na chrámech jsou znázorněné postavy různých hinduistických bohů a jiných postav. Také zde najdete celou Kamasútru. Tím je toto město asi nejznámější. Co ale není moc příjemné, je otravování místních prodejců. Každý vás zve – spíše vnucuje – do svého obchodu, kam se máte jít prý jen podívat. Pak Vás ale nahánějí celý pobyt v Kajurahu, že jste jim slíbili, že ještě přijdete a tak. Nikde jinde jsme nezažili tak šílený nátlak. Možná je to tím, že tu je velmi málo turistů (nezvykle), ale je to doopravdy nepříjemné.

Varánasí (cca 1,2 milionu obyvatel)
Další z obrovských měst v Indii. Všude je strašně lidí, aut, rykš. Musím říct, že mi to trošku připomíná Delhi. (i když samozřejmě v daleko menším měřítku). Všude se válí hodně odpadků, prochází krávy, kozy, psi.. Městem protéká řeka Ganga, která je posvátnou řekou pro všechny Hinduisty. Je to obrovská řeka, která má asi 2km od sebe vzdálené břehy. V době, kdy jsme Varanasi navštívili my, byla řeka docela hodně rozvodněná, protože právě končilo období dešťů. Voda už ale začala pomalu opadávat. Všude na Ghátech leží spousta bahna a odpadků, které řeka vyplavila. Jinak Ghátů je tu obrovské množství. Většinou se jedná o Gháty koupací, jen dva jsou určené ke kremacím zemřelých. Denně se tu provede asi 300 kremací. (Na obou Ghátech dohromady). Všude kolem Ghátů se line zápach kouře.

Další zápisy už čtěte v deníku z Nepálu.

Tak jsme v pořádku dorazili do Varanasi. Jednoho z nějznámějších měst v Indii. Na řece Ganze se tu konají obřady Hinduistů v upalování mrtvých. Řeka Ganga je posvátná řeka, proto se v ní místní lidé obřadně koupají, aby ze sebe smyli všechny hříchy. Jsme moc zvědaví, jak se nám bude ve městě líbit. Zatím jsme projížděli Rykšou jeho část a ta je hodně rušná, špinavá... zatím na nás toto město moc nezapůsobilo. Snad to Ganga změní. :-)
Máme za sebou procházku po městě - kolem Gangy. Viděli jsme asi 3 gháty. Večer to celé sepíšu a ráno Vám to sem vložím. Dostali jsme přednášku o Hinduismu a jejich posmrtné cerreminii, tak se to pokusím napsat i Vám :-)

12.9.2012 v poledne jsme dorazili do Varanasi. Obrovského města, kterým protéká řeka Ganga.  Asi nejznámější Indická řeka, která je považována za svatou. Velmi ji uctívají Hinduisté, kteří zde provádí očišťovací koupele a hlavně své kremace zemřelých. Odpoledne jsme se vydali právě k této řece, abychom se podívali na známé Gháty, kterých je tu obrovské množství. Každý Ghát má svou historii a slouží k něčemu jinému. Jsou tu koupací Gháty a Gháty, kde se spalují mrtví. Každý Ghát má i své jméno. Kremační ceremonie se tu provádí na dvou místech - Harishchandtra Ghat (ten je menší, koná se tu prý minimálně 40 ceremonií denně) a Manikarnika Ghat (Ten by měl být větší, koná se tu minimálně kolem 200 ceremonií denně - tam jsme zatím nebyli). Když jsme přicházeli k Harishchandra Ghátu, potkali jsme místního mladíka, který nás zavedl ke Ghátu a začal nám vyprávět jak celá ceremonie probíhá. Během jeho vyprávění tam příbuzní přinesli asi další 4 zemřelé lidi, tak jsme vše viděli i na vlastní oči.

Jak vše probíhá:

Když zemře v rodině nějaký člověk, rodina musí do 3 hodiny zařídit kremaci u řeky Gangy. Do tří hodin údajně proto, aby vnitřnosti člověka byly v co nejlepším stavu a také proto, že v Indii je velké horko a nejde mrtvého uchovávat dlouho v chladné místnosti. Jakmile rodina doma zabalí svého člena do velkého množství látek, uloží ho na nosítka a převáže provazem. Na nosítkách ho pak rodinní příslušníci nesou k řece Ganze. První věc, kterou musí udělat, je namočení těla (v látkách a na nosítkách) do řeky. Poté mrtvému odkryjí hlavu a každý člen rodiny nabere 5x vodu z Gangy a nalije ji mrtvému do úst, jako znamení posledního napití. Pak jej položí k řece a jdou kupovat dřevo do místního "obchodu". Na spálení jednoho těla je potřeba prý asi 350kg dřeva. To rodina postupně nanosí k řece, kde se bude konat samotný obřad. Nejstarší žijící syn zemřelého si pak musí nechat oholit hlavu, jen vzadu na temeni mu zůstane malinký pramínek delších vlasů jako označení, že je Hinduista. (Pokud v rodině není syn, určuje se podle nějakého klíče někdo jiný, kdo bude obřad provádět, ale to jsem přesně nepochopila). Pak postupně všichni postaví základní hranici ze dřeva, na kterou mrtvého položí. Tělo pak zaskládají další vrstvou dřeva, takže není vidět. Jakmile mají hranici hotovou, vezme vyholený člen rodiny kus suchého roští a dojde do Šivova chrámu pro oheň. (Ten tam prý hoří už 250let). Oheň donese k hranici a 5x ji objede - na znamení 5ti živlů. Pak hranici zapálí a ta se postupně rozhořívá. Oheň hoří asi 3 - 3,5 hodiny. Po celou dobu je rodina v blízkosti ohně. Jakmile oheň dohoří, vybere z něj rodina zbytky kostí, které neshořely (u mužů to prý je páteř a u žen pánevní kosti) a vhodí je do řeky Gangy, aby z kostí ryby ožraly zbylé maso. Pak vezmou popel, který ze zemřelého zbyl, dají ho do nádoby a postupně vhodí také do Gangy. Jakmile je tento obřad u konce, jde celá rodina na jiný (koupací) Ghát, a všichni členové rodiny se v Ganze vykoupou, aby se očistili,  a také na počest mrtvého. (zajímavé je, že vypustí do řeky popel a pak se jdou vykoupat na Gháty hned vedle toho - asi 30m).

Cílem Hinduistů je reinkarnovat se znovu do člověka a dojít tzv. Nirvány. To se jim podaří v případě, že zemřeli v blízkosti řeky Gangy a byli upáleni na jednom ze dvou Ghátů. Ještě ale záleží na jejich karmě. Ta se odvíjí od toho, jaký vedli život. Pokud to byl život poctivý a měli dobrou karmu, měli by dojít Nirvány. Pokud však vedli nepoctivý život (kradli, zabíjeli, atd.) pak měli špatnou karmu a v dalším životě se reinkarnují do nějakého zvířete (Je jedno jestli to bude kráva, prase, pes, nebo cokoliv jiného).

Na Ghátech se neupaluje 6 "druhů" lidí. Ti totiž nepotřebují projít obřadem upálení, protože už mají rovnou "splněno". Tito lidé se přivážou k velkému plochému kameni, odvezou se doprostřed řeky Gangy a tam se vyhodí z lodi.

1) lidé, kteří trpí Leprou

2) Lidé, kteří mají Neštovice

3) Lidé, které uštknul had

4) těhotné ženy

5) děti do 9 let

6) Sádhuové

 

Fotky jsou všechny z Kajuraha – chrámy.

Jen krátká zpráva z Kajuraha. Máme se tu fajn, dneska jsme si prohlédli další chrámy, které se tu nachází. Jsou známé tím, že je na nich znázorněná Kamasutra. Některé chrámy jsou jen malé, některé obrovské. Zítra večer vyrážíme vlakem do Varanasí. Cesta trvá asi 10 hodin. Dorazit bychom tam měli někdy před 11h dopoledne. Ozveme se jak to půjde.
Jinak ještě připojuji fotky ze včera, které se nepřipojily. Přidávám fotku s rodinou Jaie z Jaipuru.

S Jaiem a jeho rodinou jsme se rozloučili ve čtvrtek večer a Jai nás odvezl na autobus do Agry, který jel v půl 11 v noci. V Agře jsme měli být brzy ráno (kolem 6 hodiny). To se tak nějak vyplnilo. Hned u nádraží nás chytil rykšař a odvezl na jedno ubytování. Bylo hrozné, a tak jsme odmítli. Pak jsme se ještě asi hodinu potloukali po okolí a hledali něco jiného. Bohužel jsme nic nemohli najít. Až poté jsme zjistili, že samotné město se totiž nachází asi 5km od místa, kde nás rykšař vyhodil. Zaplatili jsme tedy další peníze za odvoz jinam. Tam jsme nakonec zůstali, i když jsme pak hodně litovali. Pokoj byl asi nejhorší co jsme zatím měli, našli jsme tam myší trus a Michal viděl i běžet myš po pokoji. No jednu noc jsme ale přežili. Jinak Agra se nám vůbec nelíbila. Není v ní kromě Taj Mahalu a velké pevnosti vůbec nic k vidění. Město jako takové je vyloženě ošklivé. Byli jsme nakonec rádi, že jedeme pryč. Taj Mahal je nádherná, monumentální stavba. Je do ní ale šíleně drahý vstup – 750R (Pro místní Indy je vstup za 20R). Nakonec jsem šla dovnitř sama, Michal už od začátku tvrdil, že dovnitř nepůjde. Je to tam doopravdy nádherné. Jen všude proudí strašné davy lidí. Další zajímavost, kterou jsme v Agře objevili jsou Gháty. U řeky se tady (asi 50m od TajMahalu) upalují lidé. Hinduisté zde pohřbívají své mrtvé. Je docela zajímavé je pozorovat. Mrtvého člověka přinesou na nosítkách zabaleného v látce. Pak celá rodina začne nosit dříví na jedno z míst, kde se pálí. Začnou dělat takovou hranici. Jakmile ji mají cca 70dm vysokou, položí na ni mrtvého. Sundají z něho většinu látek, omyjí mu obličej a posypou ho nějakou drtí. Nakonec ho zaskládají dalším množstvím dřeva. Pak ho ze všech stran zapálí a udržují oheň, dokud nedohoří. Pak nejspíš popel hážou do řeky (to ale nevíme jistě). Zajímavé je, že rodina u upalování vůbec netruchlí. Nevidíte nikoho, kdo by plakal.

Včera večer 8.9.2012 jsme sedli do vlaku směr Kajuraho. Tam jsme dorazili ráno asi kolem 7 hodiny. Hned se na nás seběhli ubytovatelé jako sršni. Samozřejmě slibovali všechno možné. Nakonec jsme k jednomu z nich jeli. Bydlíme jen za 150R na noc a nahoře v restauraci má snad být k použití wifi. Tak uvidíme. Jinak Kajuraho se zatím zdá být takovou zelenou vesnicí. Má tu být spousta chrámů s erotickými motivy. Tak jsme na to zvědaví. Strávíme tu 2 noci a 3 dny. 11.9.2012 v 23:30 nám jede vlak do Varánasí.

Tak jsme strávili první den v Kajurahu. Je to tu moc pěkné. Je to spíš taková větší vesnice. Stále tu potkáváte ty stejné lidi. Co nám tu ale doopravdy vadí, jsou lidi. Jsou neuvěřitelně otravní. Jinde, když jste jim řeli „No, thank you“ tak vám dali většinou pokoj. Tady jsou schopní za vámi lézt ještě hodinu a přesvědčovat vás, ať navštívíte jeho obchod a tak. Celé odpoledne s námi chodili tři kluci. Tvrdili, že proto, aby si zlepšili angličtinu. Ukázali nám místní chrámy, docela dobře se s nimi povídalo. No a na konci chtěl samozřejmě jeden koupit nějakou knížku na studium. Když jsme řekli, že mu nic nekoupíme, chtěli alespoň Coca Colu. Byli dost uražení, že jsme jim nic nekoupili. Tak jsme zvědaví, co nás čeká zítra.

Fotky:

1)    Gháty – pohled na ně

2)    Příprava hranice, na které už leží mrtvý

3)    Dokončení hranice před zapálením

4)    Taj Mahal zepředu

5)    Taj Mahal zezadu

Tak jsme strávili v Jaipuru celý den. Ráno jsme si dali společně s Jaiem čaj na terase a poté ještě poměrně velkou snídani. To nás ale poznamenalo na celý den. Nejsme zvyklí se tak přejídat a celý den nám není dobře. Jinak jsme ale navštívili Jantar Mantar, což je vlastně taková velká observatoř, kde můžete najít sluneční hodiny podle znamení zvěrokruhu, obrovské sluneční hodiny s přesností na 2 vteřiny, sluneční kompas,atd. Bohužel nám nesvítilo sluníčko, tak jsme si nemohli nic ověřit. Pak jsme se podívali do paláce Hawa Mahal, odkud se dívky a ženy dívaly malými okénky na ruch na ulici, aby nebyly viděny ostatními kolemdoucími. Pak jsme se vydali autobusem do Amber paláce a pevnosti. Ta leží na kopci nad městem asi 10km od Jaipuru. Pak jsme se vrátili přes pevnost Jal Mahal zpět do Jaipuru. Bohužel nám za celý den nevysvitlo sluníčko a obloha byla hodně zamračená. Jinak je tu zase strašné vlhko a docela horko.

Třetí den v Jaipuru  jsme se zajeli podívat do Jaiových obchodů. Jeden je s látkami, povlečením, keramikou a různými drobnostmi a druhý je s elektrickými spotřebiči. Musím říct, že mezi povlečením bych si vybrala. Spousta vzorů je typicky indických (různé kytky a jiné motivy), ale spousta z nich je i s abstraktními obrázky. Vše je ručně dělané, tiskají se na látku různá razítka. Hodně zajímavá technika. Odpoledne jsme pak jeli autobusem do  města, kde jsem si koupila nové kalhoty. Z těch mám moc velkou radost. Povedlo se nám je usmlouvat z 450R na 200R :-) Takže bych řekla, že to je dobrý kup. Pak jsme se byli podívat v jenom chrámu. Jinak jsme se jen procházeli po "růžovém" měste a nasávali atmosféru. :-) Zítra budeme ještě celý den ve městě a večer v 22:30 bychom měli jet autobusem do Agry.

Fotky:

1) Jantar Mantar - Sluneční hodiny s přeností na 2 vteřiny

2) Jantar Mantar - kompas

3) Hawa Mahal - zpředu

4) Hawa Mahal - zevnitř

5) já jak koukám z okénka :-)

6) pohled z Hawa Mahal na Jantar Mantar

7) Pohled z Hawa Mahal na růžové město

8) vchod do Amber Fort

9) pohled z pevnosti

10) vnitřek pevnosti

11) děti, které se chtěli fotit

12) další děti

13) Jal Mahal

14) Govindji Tempel

 

Potřebná slova pro cestování po Indii:

oslovení místních prodavačů:

Hello My friend/Sir/Madam(To slyšíte všude a ze všech stran)

Only for you Sir/Madam/My friend (To se ozývá ze všech obchodů)

Photo? (fotit se tu chce každý - buď chtějí abych je vyfotila já nebo mají svůj foťák a chtějí fotku s námi. To se pak u nás vystřídá celá rodina)

 

Váš slovník:

Hello (to řeknete asi 1000x za den)

No, thank you (u každého obchodu kolem kterého procházíte)

How much is it? (na cenu se musíte ptát pokaždé. Když se nezeptáte, vše je automaticky dražší)

How are you? What is your name? Nice to meet you.  (častá otázka z obou stran. Indové strašně rádi navazujou kontakt a povídají si)

Hurá, jsme v Jaipuru. Cesta byla trošku dobrodružná. Náš bus měl jet v 8h ráno. Jak je tady zvykem, bus tam nebyl. Všichni nám ale říkali ať čekáme, že určitě dorazí do 5 minut. To je  tu taky oblíbený čas. Za 5 minut bude všechno. Vůbec nevadí, že to pak trvá třeba hodinu :-) No nakonec jsme se po asi 45 minutách dočkali a bus doopravdy přijel. Byl plný lidí. Vyběrač lístků a peněz ale nějaké místní zvedl a nás posadil :-) Tak to bylo fajn. Bus byl šílený. Nadskakoval jako blázen (teda ono jsme taky seděli nad zadním kolem). Cesta docela utíkala do doby, než začalo silně pršet. Do autobusu začalo téct. Většinou okýnkama, někde i střechou. Od toho ukrutného deště se ale začaly potápět silnice. Vznikaly obrovské kaluže vody, takže místy autobus projížděl úplnými jezery. Někde byly hluboké až možná skoro metr. Začaly se tvořit docela veliké kolony. No nakonec jsme cestu zvládli za asi 4,5 hodiny. Když jsme vystoupili a ze zavazadlových prostor vyndali naše batohy, lila z nich voda. V těch místech byl totiž autobus pod vodou. To nás moc nepotěšilo. Naštěstí to docela udržely pláštěnky a obal batohu, takže byly mokré jen nějaké věci. V Jaipuru už na nás v autě čekal Jai, náš CS se dvěma dcerami. Jsou to dvojčata a jsou jim 3 roky. Jsou to moc milé holčičky. V jeho domě jsme poznali část jeho rodiny - ženu, syna, snachu, mamku. V domě bydlí celkem 30 lidí (včetně strýčků, tetiček, jejich dětí, vnoučat)... Neuvěřitelné. Všichni jsou ale moc  milí. Dostali jsme na bydlení vlastní pokoj s koupelnou, takže paráda. Jai nás pak pozval na vynikající oběd, který vařila jeho žena. Strašně jsme se přejedli. Měli jsme několik chodů, učili se jak správně jíst (jako Indové), dozvěděli jsme se spoustu informací a rituálů. Bylo to vážně skvělé. Také jsme se dozvěděli, že na večeři půjdeme do nějakého místního klubu, kam občas chodí. Jsme na to strašně zvědaví. :-)
Pak nám Jai vyprávěl o městě a  o tom ,co bychom tu měli vidět. Naplánoval nám dnešní program a odvezl k nedalekému muzeu. Tam jsme si koupili lístek na 5 památek, které navštívíme během 2 dnů. Dneska jsme bohužel stihli vidět jen místní muzeum - Albert Hall. Ve všech památkách nám jinak v 5h zavřeli, takže jsme už nikam jít nestihli. Prošli jsme se tedy alespoň starým městem, které se právem nazývá "Pink town" neboli růžové město. Doopravdy jsou tu všechny domy s růžovou fasádou. (takovou starorůžovou). Zítra se chceme vypravit na zbylé 4 památky, které máme předplacené. Jinak se nám Jaipur zatím moc líbí. Snad si zítra nepokazíme první dojem.
Tak jsme se vrátili z nočního hodování. Jinak se to ani nazvat nedá. Nejprve se na stůl nosily různé pochutiny, jako místní pražená čočka a hrášek (takové chipsy), takové různé opečené vegetariánské kousky a nakonec skopové maso v indické chili omáčce. Vše bylo skvělé a my jsme se cítili najedeně. To jsme ale netušili, že to byl jen předkrm. :-) Pak jsme přešli vedle do restaurace, kam nám nosili na stůl další neuvěřitelně dobrá jídla. Když jsme ve 12h v noci odcházeli domů, cítili jsme se jak obrovské, nafouklé melouny. Ale bylo to naprosto skvělé!!

Fotky:
1) Jezero v Pushkaru (gháty)
2) Sikhský chrám Pushkar
3) Gháty na břehu jezera Pushkar (Indové se chodí do tohoto jezera koupat - očišťovat)
4) voda na silnici při cestě do Jaipuru
5) Muzeum v Jaipuru - Albert Hall

Tak jsme strávili 2 dny v Pushkaru. Městě plném chrámů. Prý jich tu mají 550. Tolik jsme jich určitě nenavštívili, ale je jich tu fakt strašně moc. Uprostřed centra města leží docela velké jezero s hodně zakalenou a špinavou vodou. Kolem celého jezera jsou Gháty (schody), na kterých se lidé koupou. V té špinavé vodě si myjí celé tělo, včetně obličeje. Nesmí se tu fotit, ale nám se povedlo nějaké fotky nafotit. :-) Až je stáhnu, tak vám nějakou pošlu. Jinak tu na každém kroku cítíte Hinduismus. Náboženství je tu hodně hluboce zakořeněné. Kolem celého jezera je všude napsáno, že je zakázáno požívat drogy, alkohol a nevegetariánské jídlo. Všude po městě se ve velkém prochází krávy s telaty a samozřejmě psi.
My zítra ráno v 8hodin vyrážíme busem dál, do Jaipuru. Tam už by na nás měl čekat někdo z CS, aby nás ubytoval. Jak to tam bude s internetem nevím, ale ozveme se jak to půjde.

Do pouště jsme vyrazili ráno asi po půl 9. Naložili nás do džípu, spolu s námi i jídlo a živé kuře. Řidič nás měl odvézt do pouště, kde má čekat náš průvodce. Cestou jsme navštívili pohřebiště Maharádžů. To bylo zajímavé. Každý z členů rodiny má zde jeden hrob ve své stavbě. Nejmladší je tam pohřbený nějaký bratr krále z Jaisalmeru (před 5 lety). Král prý stále ještě žije. Pak jsme pokračovali v cestě přes malinkou vesničku, ve které působí jákási Angličanka, která jim tu pomohla zřídit školu a asi tu i učí děti. Udělali nám tu výborný čaj a byli jsme pro ně samozřejmě velikou atrakcí. Cestou jsme pak potkávali různé Gipsy vesničky. To byly jen takové domy vystavěné z kamení a nic kolem nich. Asi v půl 12 jsme konečně dorazili do cíle k poušti, kde čekal Salim - náš průvodce. Společně s ním tam čekali 3 velbloudi. Mistr Win - toho měl Salim, Roket - ten byl můj a Michal měl Little Johnyho. Můj velbloud byl nejvyšší a Michalovo nejmenší. Na sobě už měli připravená sedla, na které se jen připoutala naše zavazadla a jídlo. Salim šel první část pěšky, protože nesl to živé kuře. Po nějaké době jsme zastavili, aby kuře zabil a mohl jet na velbloudovi. Dali jsme si také malou svačinu (ovoce a sušenky) a jeli dál. Oběd se nekonal, protože to vypadalo na veliký déšť a to se pak prý nedá vůbec jet. Tak jsme se dohodli, že si počkáme na velikou večeři a pojedeme dál. Cestou jsme ještě navštívili další vesnici, kde bylo hodne tzv. "Mat housů" (Nevím jak se to píše). To jsou domy, které dělají ženy rukama z písku a trusu dobytka. Na střechu se dává taková usušená tráva. Pak nás čekala ještě asi třičtvrtě hodina na velbloudovi a už jsme byli u očekávaných dun. Ty nás ale hodně zklamaly, protože celá poušť je tu vlastně zelená. Roste tu spousta křoví a jiných rostlin. Najednou se z toho zvedla taková trošku větší hromada písku, a to byly ty zmiňované duny. Byly poměrně dlouhé, ale jen uzoučké. Tam jsme se utábořili a Salim začal hned vařit. Nejprve jsme si dali skvělý čaj (jejich místní - s mlékem a kořením). My jsme se pak prošli po okolí dun a udělali nějaké fotky. Bohužel bylo hodně zataženo a kolem to bouřilo, takže nic moc. Bouřka ani déšť k nám naštěstí nepřišel, takže jsme si užili skvělou bohatou hostinu. Mezitím ,co se velbloudi procházeli po poušti a baštili nám Salim uvařil kuře (jak jinak než na indický způsob), rýži, zeleninu a opekl Chappati neboli Roti. No najedli jsme se úplně k prasknutí. Jídlo bylo fakt skvělé. Večer jsme si dali ještě jako zákusek Papáju a uložili se ke spánku. Spali jsme jen tak pod širákem. Západ slunce bohužel nebyl nic moc, protože bylo zataženo. V noci nebyla vidět ani jedna hvězda a třikrát nás vzbudil malý deštík. Při posledním jsme rozbalili velkou plachtu a zalezli pod ní. Ráno se vstávalo na východ slunce, takže asi po šesté. Ten byl lepší než západ, ale také nic moc. Pak jsme si dali snídani, která už na nás čekala. Čaj, opečený chléb s marmeládou, sušenky, ovoce, obilná kaše a vajíčka. Pak náš čekaly víc než 3 hodiny jízdny na velboudech. Salim nám ukázal jak se velbloud ovládá a každý jel sám. No to byl asi pro nás největší zážitek. Velbloudi byli dobře vycvičení a poslouchali. Samozřejmě bez Salima bychom to asi nezvládli, ale bylo to super. Velbloudi když chodí, dávají vpřed nejprve obě pravé nohy a pak obě levé. Kolébají se proto ze strany na stranu, což není úplně příjemné. Navíc sedlo je poměrně široké, takže člověk má hodně rozkročené nohy. Nejsou tu třmeny, nohy visí volně dolů, takže za chvíli hodně bolí. Stehna se z vnitřku otlačují o sedlo. Navíc velbloud umí docela rychle běhat. Když běží, kolébá se ještě víc a hrozně nadskakuje, takže vy nadskakujete s ním. Musím říct, že po hodině jsem byla naklepaná jako řízek, stehna mě bolela jako blázen. Po třech hodinách jsem už myslela, že neslezu. :-) Docela velkou část cesty jsme běželi, což bylo pro mě docela utrpení. Doopravdy všechno mě bolelo. U cíle nám Salim uvařil ještě oběd - čaj, takové skvělé křupky, které opečete na oleji a oni nabobtnají, nudle, zeleninu a chappati. Pak už si pro nás přijel džíp, který nás odvezl zpět do hotelu, kde jsme si dali sprchu a šéf nás odvezl na autobus do Puškaru. Tam jsme dojeli bez problémů před 4h ráno. Hned u busu už samozřejmě stáli majitelé hotelů, kteří vás lákali k sobě. Měli jsme jeden hotel doporučený, a tak jsme šli tam. Pokoj byl krásný, ale majitel po nás chtěl zaplatit i noc z pátku na sobotu, přestože byly 4h ráno. A tak jsme odešli jinam. Cestou nás odchytil jiný hoteliér. Ten nás odvedl zase k sobě. Pokoj měl sice za 200R jako ten první, ale asi tak o 10 tříd nižší kvalita. Přesto jsme zůstali. Když jsme ale zjistili, že neteče voda a nejde elektřina, místo jsme opustili. Do třetice nás odchytil majitel hotelu, který chtěl za pokoj 250R. Poté co jsme usmlouvali cenu na 200R prohlásil, že jsme určite z ČR :-) Ti prý vždy smlouvají :-) Pokoj je ale krásný, voda funguje a elektřina taky. (Ta byla ale vypadlá v celém měste, takže za to v předchozím hotelu nemohli) :-)Dokonce by měli mít wifi. Tak uvidíme. Jinak jsme rádi, že ležíme, protože nás bolí úplně celé tělo. Záda, nohy, zadek. Velbloudi nám dali doopravdy zabrat :-)
Fotky:
1) Na nádraží v Jodhpuru v 10h večer.
2) Pevnost v Jaisalmeru
3) Pevnost v Jaisalmeru
4)
5) vesnice při cestě do pouště
6) Gipsy vesnice
7) vesnice duchů - byla opuštěna před 450 lety.
8) oáza
9) Salim a Roket
10) poslední procházka kuřete
11) velbloudi :-)
12) domek ve vesnici
13) Indián, který mi furt šahal na foťák
14) blížíme se k dunám
15) duny a místo k přespání
16) Michal a Little Johny
17) Little Johny
18) duny
19) příprava kuřete
20) příprava oběda
21) duny
22) já a velbloud
23) my a naši velbloudi
24) Další z domků
25) u oázy

Tak odjíždíme na 2 dny na safari. Jak říkají místní "To the reald desert" neboli do skutečné pouště. Jsem na to vážně hodně zvědavá. Měli bychom se podívat do malých vesniček, kde žijí původní obyvatelé stále tak, jako kdysi dávno...Pak máme navštívit nějakou neobydlenou vesnici, kde již asi 400 let nikdo nežije. Původně tudy vedly cesty z Pákistánu do Indiie a naopak, ale už tam žádné hranice nejsou, tak tudy nikdo nejezdí. No a nakonec se máme dostat ke skutečné poušti s velkými dunami, kam pojedeme na velbloudech. Spát budeme v dunách na písku.
Hned jak se vrátíme - v pátek odpoledne, tak nám jede bus do Puškaru. Ten jede 12hodin (máme dokonce luxus - lůžkový). Z Puškaru se pokusíme ozvat.

Tak jsme se šťastně vrátili ze safari. Bylo to moc fajn,  i když jsme od toho očekávali asi ještě víc. Měli jsme úžasného průvodce Salima a 3 velbloudy - Mistr Win - Salim, Roket - Verča, Little John - Michal. Michal dostal toho nejmenšího, netuším proč :-) a já toho největšího. Na velbloudech to bylo super. I když to je hodně nepohodlné vozítko. Po půl hodině cítíte každý sval a hlaně vnitřní stehna a zadek. Když velbloud jde, tak dává vpřed nejdřív obě pravé nohy a pak obě levé nohy. Takže se tak divně kymácí. No a to ani nemluvím o tom, když běží. To se celý třese a vy jen nadstakujete. :-) Včera jsme šli za sebou v řadě a dneska jsme si každý řídili svého velblouda. Docela sranda. Celkem jsme prý ujeli asi 60km. No a je to znát. Bolí mě nohy úplně pekelně :-) Jinak poušť nás docela zklamala. Je tu hodně zelená, rovinatá. Jen jsme dojeli k jedné ne moc velké duně, kde jsme spali. Měli jsme ale úžasné jídlo :-) Tak to nám dost zlepšilo náladu. Jinak přes den včera bylo pekelné horko. Salim říkal, že je 42st. a my jsme jeli celý den po slunci. Takže fakt masakr. V noci bylo taky dost horko. Já jsem skoro nespala. 3x nás vzbudil déšť (spali jsme pod širákem), do toho tam frkali a pochodovali velbloudi a štěkali a oblézali psi. Takže nic moc. Ráno jsme vstávali na východ slunce, ale byly mraky, takže se taky moc nepovedl. Co se dá dělat. :-)
Jen co budeme zase na netu a bude trochu čas, tak pošlu nějaké fotky.

Posíláme pozdravy z Jaisalmeru. Dorazili jsme v pořádku, i když vlak měl skoro 2h zpoždění. Za chvíli se vydáme hledat nějaké safari na zítra do pouště. Tak jsme moc zvědaví, co najdeme. Posílám nějaké fotky co Vám dlužím z minulých dní. Konečně máme v hotelu free wifi, tak toho musím využít.

Fotky:

1) Shrinigar - housboaty na vodě

2) Housboat

3) rodinka ve vlaku, která se s námi
zkamarádila a stále se s námi chtěla fotit

4) Sikh z vlaku (když viděl rodinku jak
se s námi fotí, také si vyžádal několik fotek :-) )

5) Ve vlaku :-)

6) Hranice s Pákistánem

7) Hranice s Pákistánem - místa pro Indy

8) Indická hranice

9) vojáci - Indové

10) noční Golden Tempel

11) noční Golden Tempel

12) noční Golden Tempel

13) jídelna Golden Tempel

14) lidé na jídle v Golden Tempel

15) jídlo v Golden Tempel

16) já a Indka :-) (všichni se tu s
Vámi  chtějí fotit)

17) naše místnost, kde jsme spali -
Amritsar

18) Indi, kteří se chtěli vyfotit -
Jodhpur

19) Indské děti - Jodhpur

20) pevnost v noci - výhled ze střechy
hotelu - Jodhpur

21) Jedna z uliček - Jodhpur

22) Občerstvení - výroba našeho čaje

23) krávy - Jodhpur

24) Jodhpur

25) pevnost Jodhpur

26) White Tempel

27) výroba našich vaječných omelet
(všiměte si místní blonďaté módy :-) )

28) Kráva ala dalmatin :-)

Tak jsme se v pohodě dostali do Jodhpuru. Ráno jsme jeli poloprázdným vlakem (ve 2. třídě) do Jalandaru, kde jsme si došli na oběd a počkali na další spoj. Tam jsme měli objednané lístky do spací třídy, tak jsme byli zvědaví, co náš čeká. Vlak vypadal v podstatě stejně jako ten z Almaty (jen měl v kupé vždy 3 postele na každé straně). My jsme měli prostřední a vrchní postel. Bylo fajn, že jsme měli přes den kam dát batohy, protože horní postel se neskládá. V noci to ale už tak fajn nebylo, protože na stropě jsou umístěné větráky, které hodně hučí a fučí přímo na ležícího pod nima, takže mu je zima. Bez větráků se ale v tom vlaku taky jet nedá, takže vypnout se nemůžou. Michal se proto moc nevyspal. Já jsem spala uprostřed a taky o vyspání moc mluvit nemůžu. Za hlavou jsem měla batoh, takže mi postel byla krátká, Indové tam hulákali až někdy do 2h do rána,a  když konečně zalehli, tak jsme vystupovali. Ale Těch 16h tam uteklo docela rychle. Rozhodně lepší, něž autobus. Hned po příjezdu jsme našli ubytování za 300R v docela pěkném guest housu. Musím říct, že za tu cenu zatím rozhodně nejlepší, co jsme měli. Měla by tu být free wifi, ale jako obvykle, zrovna nefunguje. Majitel nám slíbil, že když ji do večera nespraví, tak nám doporučí nějakého kamaráda, kam můžeme jít.
No tak kamarád se nekonal a wifi samozřejmě něfunguje.  Ale tak si ji najdeme zítra někde sami. Jinak v Jodhpuru se nám líbí. Je to docela velké město (kolem 2 miliónů obyvatel). Ve starém měste je Clock tower, kolem které je spousta malinkatých uzoučkých uliček (ve kterých i bydlíme). Také tam najdete obrovský trh, kde se dá sehnat úplně všechno. Oblečení, ovoce, zelenina, koření, boty, prostě všechno. Samozřejmě tu koupíte i tradiční čaj (černý masala čaj s mlékem a speciálním kořením). Ten nesmí nikde chybět.
27.8.2012
Dneska jsme si koupili ráno lístek na vlak do Jaisalmeru. Pojedeme zítra večer před půlnocí nočním vlakem. Dorazíme hned ráno asi v půl 6. Chceme se tam podívat do pouště a projet na velbloudech. Tak nevím, jak se budeme ozývat.

Dnešní den byl poznávací. Procházeli jsme
se po místních uličkách, snažili se zorientovat v mapě, kterou jsme dostali v
informačním centru, ale to se nám moc nepodařilo, protože ulice jsou tam
značené úplně jinak... asi po Indicku.. :-) Ale nakonec se nám povedlo dostat
tam, kam jsme chtěli. Navštívili jsme chrám, který má být replikou Golden
Tempelu (kde přebýváme). No musíme říct, že nás úplně  nezaujal. Pak jsme se vypravili na místní
pevnost, která byla ale bohužel zavřená, kvůli rekonstrukci. Pak jsme se vydali
zpět na nádraží, kde jsme chytili free bus a dojeli až ke Golden Tempelu. Venku
je šílené horko a strašlivá vlhkost. Takže jsme rádi na chvíli zalezli do
našeho ubytování, kde je klimatizace. Večer se chystáme na nákup na zítra,
protože nás čeká cesta vlakem. Pojedeme v 9:30 místního času do nějakého města
(hodinu a 10minut), tam bude asi 2h pauza (akorát na oběd) a pak nasedáme do
lůžkového vlaku do Jodhpuru, který jede 16hodin. Na místě bychom měli být asi v
půl 6 ráno v neděli. Tak uvidíme.

Ještě doplnění informací. Mezi Indií a
Pákistánem se každý den ráno v 10h hranice otevírají slavnostní ceremonií a
večer v 6h se zase uzavírají. My jsme se byli podívat na uzavírání hranic. Bylo
tam obrovské množství Indů. Pro cizince bylo speciální místo na sezení. S sebou
se nesmí nosit žádné batohy, jen foťák, pas a peníze. Pas jsme ale nikde
ukazovat nemuseli.

Fotky: (Ještě stále posílám fotky z Lehu)
1) Leh z výškz2) Já na místním hradě3) Gompa nad Lehem4) Hrad nad Lehem
5) Jedna z ulic6) Pohled na část Lehu z Gompy7) Leh z výšky
8) 1. kemp v horách (byla zde spousta zvířat a také smrad)9) vesnice přes kterou jsme šli10) Já na vrcholu
11) pohled ze sedla Stokla, kam jsme vyšplhali

Tak jsme ve městě Armitsar. Máme za sebou náročnou cestu. Začala předevčírem (v pondělí), kdy se nám podařilo odjet z Lehu. Nebylo to však jednoduché. Končil totiž Ramadán a všechno je tu vzhůru nohama. Aubotus neměl odjet, protože byl Eat festival (pouze Muslimský svátek. Hodně lidí v Lehu jsou však Budhisti). Bohužel v naší prodejně lístků byli 2 Muslimové, a tak autobus prostě nejezdí. :-) Nakonec je však zastoupil nějaký jiný pán, který normálně pracoval (byl budhistou). Nejprve po nás chtěl, abychom přišli v neděli ve 4h odpoledne a že se uvidí, jestli bude dost lidí do autobusu, aby mohl jet. V neděli se však nic nevyřešilo. Byli jsme jen 4. Proto jsme měli přijít zase v pondělí v 10:30. Tam to vypadalo úplně beznadějně. Nakonec se ale přihnali další 4 lidi a jelo se. My jsme však museli vyběhnout zpět do našeho guest housu (půl hodiny cesty do kopce), sbalit naše věci a utíkat zpět na nádraží. Na to vše jsme měli asi hodinu a půl. Ale stihli jsme to. Když jsme přišli, už se začínal autobus plnit lidma. A kupodivu, byl úplně plný, dokonce narvaný. My jsme seděli hned na prvních sedačkách a celou noc se zde střídali lidé, kteří postupně přicházeli a odcházeli...No zajímavé. Do toho nám řidič v noci pustil místní hudbu na plné pecky. To už jsem nevydržela a řekla mu ať to ztlumí. Tak si ze mě utahovali celou dobu s nějakým místním chlapíkem, ale dosáhla jsem svého :-) Dalo se spát. Cesta nám trvala 19h. Měli jsme dvě hodiny zpoždění proto, že řidič hned po asi hodině a půl píchnul pneumatiku. Ono není čemu se divit, když všechny pneumatiky byly shnilé a celé popraskané. Kupodivu ji ale nechal zpravit a jelo se dál na té samé. Píchli jsme pak ješě 2x tu samou pneumatiku. Docela zážitek. Do Shrinigaru jsme přijeli v 9h ráno. Koupili jsme si hned lístky na bus do Jammu na 7h večer. Tam nás hodně překvapila cena. Jen 230R. Čekali jsme nějaký háček. A hned večer jsme ho objevili :-) Nejdřív jsme si ale celý den prohlíželi město. Shrinigar je hodně divoký. Připomínal mi Delhi. Všude pobíhala spousta dětí. Nebyly ve škole nejspíš proto, že tu ještě pokračoval Eat festival (přesto, že v Lehu tvrdili, že je v neděli a v pondělí). Nenašli jsme proto jedinou otevřenou restauraci. Teda jednu jo, ale jídlo bylo tak ošklivé, že jsme jedno dokonce vrátili. Večer v 7h už jsme seděli v busu. Nejdřív nám bylo řečeno, že kam si sedneme, tam si sedneme. A tak jsme tak i udělali. Bohužel nás pak vyhnali, protože všichni ostatní měli lístek s číslem. Nás posadili na dvojsedačku. Bohužel ale na dvojsedačkách bylo strašně málo místa na nohy. Ani já jsem se tam nevešla a musela jsem sedět našikmo. Takže cesta byla fakt příšerná. Deset hodin v jedné poloze a ještě se mi kolena mačkala o sedačku. Michal na tom nebyl o moc lépe. Musel sedět celou dobu nohama do uličky. Když jsem ráno vylezla z busu, měla jsem nohy jako konve. To mi vydrželo až do večera. Snad se to už brzy srovná. Hned jak jsme vylezli z busu, přidali jsme se ke dvěma jiným cestovatelům. Holce, která je z Ameriky a cestuje sama po světě už 10 měsíců a ke klukovi, který cestuje sám od února. Spolu se dali dohromady v Lehu a teď jezdí společně. Už jsou tady déle než my, a tak nám pomohli sehnat lístky na vlak a poradili nám co a jak.. Taková pomoc se neodmítá. Hned v 7:30 nám jel vlak s jedním přestupem směr Armicar. Cesta trvala cca 3h na přestup, pak jsme si dali oběd a pokračovali další cca 3h v cestě. Obě cesty jsme jeli ve 2. třídě (to je ta nejhorší tady). Naštěstí ale nejelo prý tolik lidí jako obvykle, takže jsme seděli. Cestou sice lidé přistupovali, stáli v uličce a tlačili se na nás, ale asi to bývá daleko horší. Když jsme přijeli do Armitsaru, našli jsme bus, který jezdí zdarma přímo ke Golden Tempelu. To je nádherný komplex a uprostřed stojí zlatý chrám. Tam jsme se ubytovali u místních Síků.Ubytování je zdarma v takové společně ložnici a je k tomu i jídlo 24h zdarma :-) Neuvěřitelné. K večeri se podávala jejich tradiční kuchyně - Rota (kulatý chléb - placka), dal (čočková "polévka") a nějaká kari omáčka. Jako moučník byla taková sladká rýžová kaše. Super :-)

Tak dnešek začal brzkým budíčkem. Už po 6h mě vzbudilo světlo, protože nám místní hlídač (Sikh) rozsvítil. Stále se nám tu prochází po pokoji...ale nic neříká. Tak těžko říct, co si myslí. :-) Jinak spaní nic moc. Tvrdá postel a málo místa, ale co bychom chtěli, když je to zadarmo :-) Takže super. Došli jsme si pěkně na snídani (Bylo zase to samé jako včera - jen jedna omáčka se mírně pozměnila). Moc jsme si pochutnali. S Michalem jsme pak zařídili lístky do Jodhpuru, kam pojedeme v sobotu. nebylo to jednoduché. Zabralo nám to i s cestou na náddraží (jezdí se free busem) víc než 3 hodiny. Ale máme to :-) Pak jsme si došli na další výborné jídlo (Zase to samé) a na konec jsme našli, že podávají i místní čaj (řekne se stejně - čaj) - jedná se o čaj s mlékem a cukrem. Také byl zdarma, tak to neber. jinak se tu v areálu dá koupit limonáda (fanta nebo taková citronová) jen za 5R a kafe všeho druhu za 5 - 10R. Takže se tu žije vážně dobře :-) Cesta nás sem stála 60R pro oba, bydlení ani jídlo neplatíme. Nádhera!

JInak Amritsar je zatím nejhezčí město, které jsme navštívili. Je tu spousta obchodů a hlavně tenhle nadherny chram. Zítra se půjdeme podívat do města na jiné památky. Dneska jedeme na Pakistánské hranice, podívat se na uzavírání hranic. Má to být prý moc pěkné.

Tak jsme jeste navstivili uzavirani hranic mezi Pakistanem a Indii. Bylo to docela zajimave, ale bylo tam silene horko. Odchazeli jsme odtud uplne mokri od vlastniho potu. Fotky z Amritsaru budou zase priste. Dneska davam fotky z cesty do Lehu a z okoli, ktere jsem jeste nevlozila.

16.-19.8.2012

Nakonec jsme zůstali v Lehu ještě jeden den navíc, abychom si zvykli na nadmořskou výšku. Došli jsme se podívat na mástní Gompu, najedli se dobrého jídla a připravili se na trek. Paní v našem ubytování nám tu nechala naše věci, takže jsme nemuseli s sebou táhnout úplně všechno.

V pátek 17.8. jsme se tedy hned ráno vypravili na autobus do Spituku, který měl od 8h ráno jezdit každou cca půl hodinu (teda původní zpráva byla, že jezdí každých 10 minut). Na nádraží čekali na stejný autobus další 2 trekaři - kupodivu češi z Prahy. Někdy před devátou hodinou jsme se busu dočkali. Za 10R nás odvezl na požadované místo a my jsme se vydali na náš trek. (pár z Prahy se šel ještě podívat na mástní gompu a dohnali nás až v prvním kempu). Cesta byla hodně úmorná. Celou dobu se šlo po sluníčku  po asfaltové silnici. Ušli jsme tak cca 15km (nevíme přesně). Když jsme došli do prvního kempu, kde se mělo nocovat, tak se nám tam vůbec nelíbilo. Všude spousta oslů, jejich trusu, smrad...Když nás došli kamarádi z Prahy, tak jsme se s nimi vydali do dalšího kempu, který byl vzdálený asi 2hodiny chůze. To už jsme byli dost unavení, ale zvládli jsme to. Dvakrát jsme museli brodit řeku, jinak se šlo docela dobře. V kempu jsme si udělali náš příbytek z celty (všichni na nás koukali jak na exoty) :-). byla tam s námi ještě parta tak dvaceti Němců, kteří šli s agenturou, takže to měli s veškerým komfortem (postavili jim stany, vše nesli oslové, uvařili jim,... :-)) . My jsme si dali chleba s marmeládou a šli spát

Ráno jsme vstali před 7h. Sbalili věci, nasnídali se a vydali se na cestu. Pražáci šli na delší trek, takže jiným směrem. My jsme šli asi 20 minut za skupinkou Němců. Mě se už od rána šlo velmi špatně. Stále jsme stoupali. Čekalo nás nastoupat cca 900m, což v takové nadmořské výšce není sranda. To jsem zjistila hned na začátku. Když jsme se pak přiblížili k serpentinám, které stoupaly přímo vzhůru, už jsem sotva popadala dech, nohy jsem měla jako ze železa, každý krok mi činil velké potíže. Už jsem myslela, že nedojdu. Musím říct, že bych si nejraději sedla na cestu a začala brečet, jak jsem byla vyřízená. Toho si asi všiml místní pohůnek, který nosil oběd Němcům a daroval mi svou hůl na podpírání. Jiný mi zase nabízel, že mi odnese batoh :-) To jsem tedy s díky odmítla. Nakonec ale Michal došel nahoru a na posledních asi 50 výškových metrů mi batoh vynesl. Jinak bych snad lezla další hodinu. Nahoře už Němci baštili rýži s omáčkou. Byli ale moc milí. Když viděli, jak vyřízená jsem vylezla, tak mi zatleskali a jedna paní mi darovala čokoládovou sušenku. Pak mi dala i Aspirin, protože mě šíleně bolela hlava a točil se se mnou celý svět. Naobědvali jsme se  (chléb s marmeládou) a vydali se na klesání. To jsme si ještě stále mysleli, že přespíme v dalším kempu. Když jsme tam ale po dvou hodinách klesání došli (naklesali jsme asi 600m hodně prudce), tak jsme se dozvěděli, že do Stoku (města, kam jsme chtěli dojít druhý den) to je jen hodina a půl cesty,  a tak jsme se vydali až dolů. Naklesali jsme ještě asi 500m a po půl šesté jsme byli tam. Bohužel už nejel žádný autobus,  a tak jsme museli jet taxíkem s nějakými Francouzi. Ten nás odvezl k mostu asi 7km od Lehu. Tam jsme zjistili zajímavou věc. Jsou tam 2 druhy taxíků. Jeden má žluté pruhy a jezdí jen za 15R . Ostatní jezdí za 150R. Tak jsme našli jeden s pruhem a jeli do Lehu. Tam jsme ještě stihli dojít na autobusové nádraží pro lístek do Shrinigaru. Bohužel nás nepotěšili, protože v neděli je tu nějaký Eat festival, což je nejspíš konec Ramadánu a nejede žádný bus. Tak jsme řekli, že chceme bus na pondělí. Tak něco blekotali (nebylo jim moc rozumět), místo 920R nám řekli, že bude stát 1000R, což jsme vůbec nepochopili proč a navíc nám lístky neprodali, že máme přijít v neděli. Nejspíš jestli nepojede nikdo jiný, tak bus nejede. :-/ Prostě Indie...no tak uvidíme jak to nakonec dopadne.

Leh - 3505 m.n.m. (odtud jsme vyjeli busem)

Spitok - 3190  m.n.m. (tam jsme busem přijeli)

Jingchan 3370  m.n.m. (1. kemp - s oslama a smradem)

Rumbak - 3960  m.n.m. (2. kemp - zde jsme spali)

Stokla -  4860  m.n.m. (vrchol, který jsme zdolali)

Stok -  3650  m.n.m. (město kam jsme dorazili a jeli odtud do Lehu)

Naše několikadenní cestování začalo v neděli 12.8. v 20:00 večer. Těšili jsme se na klimatizovaný a hlavně pohodlný autobus. Bohužel na nás na nádraží čekal zase stejný bus jako minule. Čili z venku docela pěkný, zevnitř už o něco horší a po rozjezdu zase ten stejný, rozskřípaný, nepohodlný křáp. Ale co se dalo dělat. Hlavně, že jsme jeli :-) Seděli jsme hned vpředu, tak  to  s námi házelo alespoň o kousíček méně, než minule. Bohužel byl bus úplně plný, a tak jsme měli i daleko méně pohodlí. Po 9 hodinách, v půl šesté ráno, jsme dorazili do Manali na autobusové nádraží. Ihned se na nás samozřejmě vrhli taxikáři a chtěli nás rozvážet po hotelech. Nejlépe těch, kde mají domluvený nějaký bakšiš. (To je tady obvyklé). My jsme se ale nenechali zlákat a vydali jsme se pěšky do města. To ještě spalo, a tak na ulicích téměř nikdo nebyl. Došli jsme až do parku, kde byly lavičky. Tam jsme si dali snídani a setkali se se třemi kluky. Po krátkém rozhovoru (v angličtině) jsme se dozvěděli, že také přijeli asi před hodinou busem (jen z jiného města) a že čekají až se otevřou místní agentury a oni koupí lístek do Lehu. To jsme měli tedy společné. Jaké bylo pak překvapení, když jsme si nakonec položili obvyklou otázku: "Where are you from"? A všichni jsme odpověděli: "From the  Czech republic" :-) Tak jsme se začali smát a bavit v češtině. Byli to první češi, které jsme na své víc než měsíční cestě potkali. Nakonec jsme i společně sedli do džípu, který nás vezl do Lehu. Kluky honil čas (normální bus jel až ve 2h v noci a trvalo mu to 2 dny) a nám se samozřejmě hodila pohodlnější, i když o něco dražší cesta. Ve 12h v poledne jsme tedy vyrazili směr Leh. Začátek cesty byl úplně v pohodě. Jelo se krásně, stoupali jsme do hor. Po asi hodině a půl to ale nastalo. Asfaltová cesta zmizela a začalo bahno. V předchozích dnech hodně pršelo, takže tato cesta byla i na pár dní uzavřená. My už víme proč. Takový nánosy bahna se jen tak nevidí. Auta tam zapadala, klouzalo jim to, kamióny nemohly vyjet. Do toho všeho byla všude mlha jako mlíko, takže nebylo vidět na krok. Nakonec jsme zůstali asi na 2 hodiny stát v koloně aut a čekali jsme, co se bude dít. Auta to otáčela a jela zpět dolů. Náš řidič však vytrval a nakonec vše vyjel. Někdy jsme sice měli pocit, že musíme spadnout dolů ze srázu, ale naštěstí se nic takového nestalo. Po dalších asi 2 hodinách jsme vyjeli z mraků a začalo svítit sluníčko. Nádhera. Objevili jsme se mezi štíty kopců a sjížděli jsme dolu po serpentinách. Cesta byla vždy chvíli asfaltová, a pak zase kamenitá Všude byla samozřejmě spousta výmolů. Cestáři tam pracují asi stále. Sype se jim tam totiž skála , a tak každý rok můžou silnici dělat znovu. Den jsme nakonec skončili příjezdem do malé vesnice, kde jsme i přespali.

Ráno 14.8. jsme vstávali už v 4:30. Na pátou hodinu jsme byli domluveni s naším řidičem, že budeme odjíždět. Naložili jsme batohy na střechu a vyrazili jsme někdy kolem půl šesté. Cesta byla nádherná. Měli jsme úžasné počasí, takže jsme celou dobu jenom fotili. Jezdili jsme stále po serpentinách nahoru a dolů, takže se nám objevovaly úžasné pohledy na místní hornatou krajinu. Připadali jsme si jako v pohádce. Kolem 10h dopoledne jsme toho už ale začínali mít docela plné zuby. Cesta byla v hrozném stavu, auto poskakovalo, spát se nedalo. Všechno nás už začínalo od toho dlouhého cetováni bolet. Už jsme nevěděli jak si sednout. Když se občas objevily na patníku kilometry do Lehu, zdálo se, že vůbec neubíhají. Aby taky jo, když jsme jeli průměrnou rychlostí 23,5km/h... Cestou jsme překonávali několik hřebenů. Jeden z nich byl dokonce 5303 m.n.m. Tam většina z nás skučela, protože nás strašně bolela hlava. Přecejen už je to hodně vysoko nad mořem. Do Lehu jsme dorazili po 18h večer. Za posledních 46hodin jsme strávili v buse 32hodin. Přijeli jsme úplně vyřízení. Ještě nás ale čekalo najít si ubytování. Kluci si našli pokoj hned ve městě asi za 700R. My jsme chtěli cenu nižší, a tak jsme se vydali do ulic dál z města. Nakonec se nám podařilo najít úplně obyčejný pokoj, kde není nic než jedna postel a jedna matrace na zemi. Po usmlouvání nás stojí jen 200R na noc. :-) Večer jsme si ještě došli na večeři do města a hurá spát.

15.8.2012

Dnešek jsme strávili odpočinkově. Byli jsme se podívat ve městě, a na místní pevnosti, zjistili jsme nějaké informace o autobusu do Shrinigaru (kam pojedeme z Lehu), o autobusem do místních vesnic, odkud chceme jít na treky do hor. Ono se tu člověk moc informací nedozví. Cestovní agentury vás chtějí zlákat na jejich zájezdy do hor a nechtějí moc sdílet informace. Když pak  zjistí, že chceme je sami a ne s nimi, neřeknou už skoro nic. :-) Dali jsme si také výborný oběd - Dal Makni (to je taková ostrá, indická čočková polévka), k tomu vegetable mix (mixovaná zelenina - vařená a upravená po indicku - skvělá) a rýži + jeden nán (místní chléb - taková placka). Bylo to úplně úžasné. Celé menu pro 2 lidi nás stálo 210R. Michal má problém nejspíš s nadmořskou výškou (přecejen jsme tu asi 3500 m.n.m.) a je celý den unavený, bolí ho hlava. (Já jsem měla stejný problém včera při cestě). Pokud mu bude večer dobře, zítra bychom rádi vyrazili do hor tak na 4 - 5 dní. Tak o nás nemějte obavy. Jen co se vrátíme zpět do Lehu, tak se ozveme. Připomínám, že nám nefungují telefony.

Ještě vzkaz pro kluky, kteří s námi jeli z Manali do Lehu. Díky za super cestu J Doufám, že vy dorazíte v pohodě domů. Dejte pak vědět, jak jste se po zbytek cesty po Indii měli J

Fotky:

 Všechny fotky, které dnes připojuji, jsou z cesty. Je tam bahno, kterým jsme projížděli (ve skutečnosti to vypadalo hůř), pak krásné hory, místní dělníci nastupující do auta, jaci (zvířata, která se tu hodně chovají), naše auto, kterým jsme cestovali (a kluci se kterými jsme cestovali), hospůdky, které jsme cestou navštívili a dokonce jsem vám vyfotila i jeden místní hotel J, který jsme cestou v takové mini vesničce potkali J 

ahoj vsichni, tak jsme dorazili do Lehu. Bohužel jsme zjistili, že tu vojáci zablokovali všechny telefonu cizinců, takže není možné přijímat ani odesílat zprávy a samozřejmě ani volat. Takže telefon je nepoužitelný. Budeme se snažit alespoň občas dostat na net (ten je tu taky dost drahý). Zítra a pozítří se budeme nejspíš aklimatizovat tady v Lehu (je to už asi 3500m.n.m.) a pak chceme vyrazit na nějaký trek do hor. Tam se na net samozřejmě nedostaneme, takže se určitě neozveme. Počítáme, že tu zůstaneme tak nějak 7 - 10 dní. Tak se nelekejte, že nepíšeme. Nepište mi žádné sms, pište maily. Tam se dostanu určitě dřív, než se zapne mobil.

Jinak v rychlosti o cestě - pak toho napíšu určitě víc. Cesta byla hodně náročná. Vyrazili jsme v neděli 12.8. v 20:00 večer autobusem do Manali. Mysleli jsme, že bude pěkný, klimatizovaný. Bohužel to tak nebylo a jeli jsme stejnou herkou jako do Mc Leod Gajn :-) Do Manali jsme dorazili v půl 6 ráno. V parku jsme potkali 3 české kluky a nakonec jsme i společně odjeli džípem do Lehu. Vyjeli jsme ve 12h v poledne a v 8h večer jsme dorazili do malého města, kde jsme přespali. Cesta tam byla šílená. jeli jsme několik kilometrů asi 20-30dm hlubokým bahnem, auta klouzaly, náklaďáky blokovaly cestu, no hrůza. Nakonec jsme ale projeli :-) V tom městě jsme si odpočinuli a vyspali se do 4:30. V 5h už byl připravený řidič, nandali jsme bágly na střechu a jelo se dál. Cesta byla z části asfaltová, z části z kamenů a písku. Byla ale šíleně hrbolatá, takže se jelo dost hrozně. V 10h dopoledne jsme už byli úplně vyřízení. Kilometry vůbec neubíhaly, bolela nás hlava ze stálého nadskakování. Cestou jsme přejeli i sedlo , které je něco přes 5400m.n.m. Tam jsem myslela, že mi pukne hlava. Jak jsme tam vyjeli rychle, tak mi nebylo moc dobře. Do cíle jsme dorazili až po 6h večer. Takže celkem za posledních 46h jsme strávili 32h v buse a džípu. Jsme úplně vyřízení.

Cesta byla asi 500km dlouhá, jeli jsme ji 20h, takže průměrná rychlost byla hodně malá :-) 

11.8.2012

Naplánovali jsme si, že pokud nebude pršet, tak se hned ráno vydáme do hor trošku procvičit naši fyzičku na vrchol Triund. Kvůli počasí jsme odchod odložili až na 11h, ale vyrazili jsme. Dokonce nám za celý den ani nekáplo. Několikrát na nás dokonce vysvitlo sluníčko. Cesta byla docela náročná. Celkem náš čekalo 18km chůze (z toho 9km do kopce a 9km zpět). Asi 4km se šly po cestě, kde jezdí auta. Převýšení to bylo asi 1100m, což není úplně málo. Dostali jsme se až nad výšku 2800m.n.m. Nejprve se šlo po normální cestě, takže se šlo celkem dobře. Pak ale začala kamenitá cesta, po které se šlo už o hodně hůř. Ta pokračovala až do konce. No když jsem došla po 4 hodinách nahoru, tak jsem toho měla plné kecky. Michal by býval šel rychleji, ale trošku jsem ho zdržovala :-) Je tu strašná vlhkost, takže jsme byli úplně promočení. Nahoře jsme si dali asi hodinku pauzu, něco málo jsme nafotili (stále nás zahalovaly mraky, tak toho moc vidět nebylo) a vydali se zpět. Asi kolem šesté hodiny už jsme byli zpět v Mc Leod Ganj. Dali jsme si večeři a šli do hotelu.

12.8.2012

Dneska jsme si zabalili věci, nechali je v hotelu, kde jsme bydleli a procházíme se po městě a sháníme poslední věci. Večer v 8h vyrážíme busem na asi devíti hodinovou cestu do Manali. (tentokrát jedeme klimatizovaným busem, tak by měl být pohodlnější ). Odtud pak budeme pokračovat dál do Lehu (tam trvá cesta prý asi 17h – ale to nevíme jistě). Nevíme jestli pojedeme hned ten samý den, nebo budeme v Manali spát. Proto nevím, kdy se ozveme příště. Možná to bude až z Lehu.

 

Indie

měna - Rupie (100R = cca 34Kč)

jazyk - Hindi, Angličtina

 

Základní ceny:

Chléb - 20R

Čaj (s mlékem) - 10R ( na ulici)

jídlo v restauraci (rýže se zeleninou, nudle, různé polévky, atd.) 50 - 120R

1 hodina v internetové kavárně - 20-30R

2 banány (mini) - 10R

chipsy 20R (koupíte kdekoliv, mají je u každého stánku)

voda 1 litr - 17 - 20R

 

Fotky se mi bohužel nepodařilo nahrát ani ve zmenšené verzi, protože internet je tu fakt špatný. tak snad se mi je podaří nahrát příště.

9.8.2012

Tak jsme v Dharmasale. Teda vlastně v Mc Leod Ganj - což je město hned za Dharmasalou. Sídlí tu Dalajláma. Lístky byly koupeny sice do Dharmasaly, ale bus nás dovezl až sem, takže jenom lépe. :-) Jinak ještě se zmíním o včerejšku. Původně nás měl Ankit (náš hostitel z CS) odvézt ráno do města, abychom si ještě prohlédli Delhi. Bohužel jsem ale celou noc nespala, protože má střeva začala protestovat proti místní stravě, a tak jsme nikam nejeli a odvezl nás až v poledne na bus. Tam začal ten správný zmatek. Na naší jízdence, kterou nám koupil od nějaké agentury, bylo napsáno, že bus jede z jedné stanice metra, gate 4. Tak jsme tam vylezli. Ale nikde nic nebylo. Žádné autobusy, nikdo koho jsme se zeptali, tak netušil zda tu nějaké autobusy jezdí nebo ne. Tak jsme se začali pídit po okolí. Našli jsme jedny informace, tak že se tam zeptáme. Tam se nám ale snažili vnutit, že náš lístek zruší a že objednají nějaký svůj (samozřejmě za větší peníze) a tvrdili, že ten náš bus stejně nepojede a tak...Nenechali jsme si ale nic vnutit, ale začali jsme se taky trochu obávat, že bus nepojede. Nicméně nám nechali věci u nich v kanceláři, tak jsme se šli doptat do okolí a podívat na jeden chrám. Samozřejmě jsme nic nezjistili. Když jsme konečně vzali batohy a šli teda ke Gatu 4 na ten bus, tak nás tam odchytil jakýsi místní, a řekl, kam máme na bus jít. Bohužel byl jeden z mála, kdo neuměl anglicky, a tak jsme ho nemohli pochopit. Nicméně jsme na tom místě stáli asi 45minut (tzn. 15minut přes čas než měl bus jet). Jeden chlápek nás cestou ujistil, že ten bus tam na 100% pojede, že nemáme mít obavy. Pak zase přišel nějaký malý kluk a tvrdil, že musíme jít jinam. To už bylo všechno hodně podivný. Do  toho napsal Ankit, že máme jít ke Gatu 2, že tam pro nás někdo přijde, že to zařídil. To už ale bylo asi 45minut po čase co měl bus jet. U Gatu 2 nikdo nebyl, ale potkali jsme jinou skupinku turistů, kteří jeli do Manali a tvrdili, že všechny busy jezdí z jednoho místa. A tak jsme šli s nimi. Jejich bus tam čekal, ale náš bus ne...Naše jízdenka byla nějaká jiná nebo co...No nakonec nás naložili do busu do Manali (klimatizované Volvo)...Tak už jsme si říkali, že asi jedeme do Manali (a to nám bylo docela fuk), ale nakonec asi po hodině jízdy po Delhi nás vysadili ven a zase jsme čekali. V takové divné, chudinské čtvrti. Zase nás nechtěl žádný autobus nabrat. To už bylo asi 7hodin večer (tzn. asi 2 a půl hodiny od doby co jsme měli vyjet). Najednou se vyloupl takový jakš takš vypadající autobus bez klimatizace a tam nás nahnali. Takže vše OK, už jsme byli v busu. Nejdřív jsme si říkali, že je docela pěkný...ale jen co se rozjel, tak nás tento názor přešel. Všude skřípal, praskal, brzdy mu pískaly v každé zatáčce. Silnice byla příšerná, takže jsme jenom nadskakovali. V noci jsem několikrát málem spadla ze sedačky, jak to skákalo:-) jediné štěstí bylo, že byla volná místa, takže jsme měli každý pro sebe sedačku. V půl 8 ráno jsme dorazili do Mc Leod Ganj. Hned na nádraží nás odchytil chlápek na ubytování za 350R. Tak jsme šli s ním. Zatím jsme tu na jednu noc a zkusíme najít něco levnějšího. Mě nějvíc zlákal tím, že mu teče teplá voda. :-) To tu není zvykem. Je tu ale o dost chladněji, takže se teplá voda hodí. Jinak tu asi dost prší, když jsme přišli tak lilo...tak uvidíme, jaké bude počasí.

No tak jsme nic levnějšího nesehnali a nakonec jsme zůstali v našem pokoji. Domluvili jsme s ním slevu na 300R za noc. Budeme tu tři noci. Jsem zvědavá , jestli se nám podaří jít do hor (obávám se, že ne), protože tu furt leje. K večeru nás chytil takový slejvák, že i přes nepromokavou bundu a pláštěnku jsme byli mokří. Musím říct, že takový slejvák jsem asi nikdy nezažila. No a prší tu celou noc a celé ráno. Teď je 10.8.2012  poledne  a přestalo pršet tak na půl hodiny. :-/

 

Fotky:

1)      Příprava naší večeře

2)      Náměstí v Mc Leod Ganj

3)      Autobusové nádraží  v Mc Leod Ganj

4)      Mniši v místním chrámu

5)      Modlitební mlýnky

6)      Stánky (těch je tu všude spousta)

7)      Rozvod vody po celém městě J                                                                                                       

Druhý den v Indii už nebyl z daleka tak překvapující, tak se nám tu začíná líbit. Ochutnali jsme spoustu různých jídel např. 2 druhy omáček (první s takovým nalámaným tvrdým smaženým čímsi, druhá s bramborem a takovým osmaženým trojúhelníčkem - těsto plněné sýrem, bramborami a asi ještě něčím). Pak jsme si dali nějaké místní rizoto, něco jako ruské Pelmeně, ale ze zeleniny (asi zelí nebo brokolice či něco takového), dali jsme si 2x džus z cukrové třtiny (ze stonku). Všechno (kromě džusu) bylo pálivé, vše mělo nějaké pálivé omáčky. Ale všechno bylo výborné. Dokonce ani mě nevadilo to, jak to pálilo. Takže zatím žádný velký oheň.
Večer jsme pak byli odvezeni na tu již zmiňovanou párty. Jednalo se o oslavu narozenin jednoho z kamarádů našeho hostitele. Bylo to docela ve velkém. Odjeli jsme úplně na druhou stranu Delhi, takže jsme jeli asi hodinu a půl (ne-li déle). No byla tam spousta jídla (naprosto skvělého - vyzkoušeli jsme samozřejmě všechno), pilo se ve velkém. My už bychom tak ve 2h bývali jeli domů, ale to bohužel nezáleželo na nás. Domů jsme se dostali v 8h ráno. :-)
Pak jsme asi do 12h spali a jinak jsme plánovali náš výlet z Delhi na sever do hor. Když se vzbudil náš hostitel, pomohl nám najít lístky na bus do Dharamsaly a koupil nám je za 650R/os. Na zítra v 16:30. Takže zítra nás čeká asi něco přes 14h v buse. Tak snad to nějak přežijeme J Jinak na večeři jsme si zajeli někam do ulice a dali si výborné jídlo. Byly to osmažené brambory a k tomu taková směs různých druhů zeleniny (cizrna, naklíčené mungo, fazole, hrách,…) a z toho udělaná omáčka. Dělali to přímo před námi a bylo to skvělé. Pak jsme si ještě dali koupel v místním bazénu. No, nemáme se špatně.

Fotky:
1) Pohled z letadla - hory v Kyrgystánu
2) parkoviště motorek
3) pohled z okna na místo, kde bydlíme :-)
4) Pohled z druhé strany na místní geto.
5) sladkosti v místní cukrárně
6) stánek s čerstvými džusy
7) stánek s jídlem
8) Ministerstvo (nevím přesně jaké)
9) Policistka řídící dopravu :-)
10) Indian Gate
11) párty

Můj 1. den v Indii

Už jste někdy něco ohodnotili slovy: "no tak to je mazec" nebo: "to jsem ještě neviděl" nebo že by:  "to snad nemyslí vážně"? Že ano? No tak to jste ještě nebyli v Indii. Nic z "našeho" evropského světa se nedá ohodnotit těmito slovy, když člověk zažije Indii...a asi obzvláště první den, kdy ho letadlo vyplivne na krásném, moderním, luxusním, klimatizovaném letišti a pak se dostane do běžné hromadné dopravy, mezi obyčejné (nebo spíše neobyčejné) lidi, prostě mezi Indy. Nic tu není tak, jak známe. Přečetli jsme docela dost literatury, koukali na různé filmy, četli zážitky z cest jiných cestovatelů. Věděli jsme, kam jedem. Ale tohle?  To snad nečeká nikdo, kdo sem jede poprvé. Jen když to vezmu hodně obecně, tak zmatek na ulicích je naprosto nepopsatelný. Všude jezdí miliony aut, rykš, motorek, prostě všeho co má nějaká kola. Že má ulice 4 pruhy? No a co? Proč na ní nejet třeba v šesti pruzích nebo spíše v chumlu, kde nikdo nepozná, kolika proudá ulice to vlastně je?  Rykši se motají mezi auty, předjíždí je rychlejší motorky, kde sedí klidně celá rodina - maminka, tatínek a 2 větší nebo menší děti. (Klidně i malinkatá miminka). A když se nevejdou na sedačku? Tak si třeba starší syn stoupne před sedícího tatínka a drží se spolu s ním řidítek. Maminky často jezdí v Sárí, takže nesedí na motorce obkročmo, jak je zvykem, ale pěkně jako dámičky s nohama jen na jedné straně. V rikše nebo v autech také není omezený počet. Kolik lidí se tam vejde, tolik jich jede. Teda my jsme se do rikši vešli s Michalem sotva dva a naše dva velké batohy :-) 

Smrad? tak ten je tu všude. Ve městě to smrdí spíš jen smogem, a tolik dopravních prostředků prostě vůni nepřidá. Je tu teď hodně vělká vlhkost, takže o to víc se smrad drží nad městem. To však ještě není tak strašné. Horší je, když se přiblížíte k nějaké řece... To je pak správná vůně. No, dobře nám z toho nebylo. Ještě, že jsme měli prázdné žaludky. :-)

No a asi nejneuvěřitelnější je to šílené množství lidí. Nádraží, kde se nedá vůbec projít, na ulici se nemůžete prodrat lidmi, kteří chodí kolem, kupují si jízdu rikšou nebo taxíkem, prostě všude je milión lidí. Auta troubí, lidi křičí, taxikáři lákají své potencionální zákazníky, prostě to město hučí jako včelí úl. Teda, daleko hlasitěji. 

Vůbec nemůžeme už mluvit o pořádku v ulicích. Odpadky se válí úplně všude. Podle  toho  je to město také cítit. Je tu vidět velikánský rozdíl mezi bohatou vrstvou (mezi kterou jsme se dostali i my) a mezi chudinou. Vedle sebe stojí nádherný, obrovský komplex budov, mezi kterými najdete tenisové kurty, bazén, basketbalové hřište, lázně, prostě všechno, na co si jen vzpomenete...Ale hned vedle toho, za plotem, je geto, kde bydlí ta nejnižší vrstva chudiny v chatrčích spleskaných ze všeho možného. Doopravdy veliký kontrast. 

Musím ale na Indii kouknout také z té lepší stránky. Je naprosto neuvěřitelné, jak se tu všude a se všemi domluvíte anglicky. I ten nejobyčejnější taxikář se s Vámi snaží domluvit anglicky. Nádhera. A pak je tu náš hostitel. Když jsme se setkali s ním, po tom bláznivém odpoledni v Delhi, tak to bylo jako spadnout do pohádky. Hlídaný areál krásných, luxusních budov s vybavením, o kterém se Vám ani nesnilo. Pěkný, velký, prostorný byt, jídlo v lednici, studená voda, prostě nádhera. 

Pokud ale shrnu svůj první zážitek z Indie, tak je to vážně masakr. Tohle jsem vážně ještě nezažila. Bohuzel nepracuji na svem pocitaci, takze nejsem schopna vlozit nejake fotky. Ty pripojim az nekdy pozdeji.zaroven nevim, kdy se dostanu na internet, protoze u naseho hostitele neni wifi. ale snad nekdy brzy. dneska jdeme do Delhi kouknout na nejake pamatky a vecer mame slibenou nejakou velkou party, tak jsme zvedavi.