Diskuze ↓ Vloženo 28.04.2013
Fotky:
Střílení šipek na terč a zpěv japonské písně
Horké prameny
Koupání v horkých pramenech ve městě Shimabara
Sopka
Racci kteří lítali kolem lodi
Hrad v Kumamotu
Azalky, které kvetou všude
Střílení šipek na terč a zpěv japonské písně
Horké prameny
Koupání v horkých pramenech ve městě Shimabara
Sopka
Racci kteří lítali kolem lodi
Hrad v Kumamotu
Azalky, které kvetou všude
Diskuze ↓ Vloženo 25.04.2013
20.4.-22.4.2013
V sobotu (20.4.) jsme vyrazili z přístavního města Shimabara lodí do města Kumamoto. Loď stála 680Y/ os. Ráno to vypadalo na nádherné počasí, ale kolem 8h ráno se to zatáhlo a začalo pršet. Za celý den se to nevybralo ani na chvilinku a lilo jako z konve. Navíc byl nepříjemný vítr a zima. Když jsme přejeli lodí do přístavu, museli jsme jet autobusem do města na vlakové nádraží za 420Y/os. Tam jsme našli připojení na internet, takže jsme tam strávili několik hodin. Ven se jít nedalo, bylo doopravdy hnusně. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si zabookovat hotel. Ten stál 5000Y/noc. Byl ale docela pěkný, i když pokoj byl malinkatý.
V neděli se na nás smálo sluníčko. To nás moc potěšilo. Sice se až do odpoledne pořád honily po obloze mraky, ale i tak to byla příjemná změna. Rozhodli jsme se, že dostopujeme do města Saga. Vlakem je to totiž hrozná zajížďka. Musí se totiž přestupovat. Stopování tu není jednoduché, protože všude jsou samá města. Téměř nikde není "jenom silnice". Nakonec jsme ale měli štěstí a na dvakrát jsme se do Sagy dostali. První nás svezl mladík s přítelkyní, kteří neuměli ani slovo anglicky. Byli moc fajn. Druhou část cesty nás svezl starší pán, který za celou cestu nepromluvil ani slovo. Jediné na co se zeptal bylo kam jedeme :-) Ale byli jsme rádi, že nás svezl. V Saga jsme našli bez problémů Angelu z CS. Byla to příjemná mladá slečna z Nového Zélandu. Učí angličtinu. Večer jsme došli koupit Saké pro naše kamarády v Šanghaji a šli jsme spát.
V pondělí už nás čekal jen přelez zpět do Číny. Na letišti Japonci trošku "prudili", ale to se od nich dalo čekat. Naprosto do puntíčku dodrželi všechna nařízení. Takže ná vážili zavazadlo i s příručním, smělo mít jen 15kg. Nakonec jsme museli vyndat ven jídlo a říct, že ho hned sníme :-) jinak bychom neprošli. Co nás ale hodně překvapilo byla důkladnost kontroly pasů a hlavně to, že chtěli vidět mojí kreditní kartu, ze které jsem platila letenku. Nevím, asi kdyby mi letenku platil někdo jiný, tak bychom neodletěli. :-) Naštěstí vše prošlo a my jsme v 13h (japonského času) opouštěli Japonsko.
Fotky:
já a šinto vidle :-)
socha, kterou věnovalo Československo Japonsku po bombových útocích v Nagasaki (žena s dítětem nad hlavou)
socha v peace parku
katedrála v Nagasaki
střed místa, kam dopadla bomba v Nagasaki
já a loď :)
most v Nagasaki
Jak se správně modlit v Šintoistických chrámech
Suši
Další fotky ještě přidám!
V sobotu (20.4.) jsme vyrazili z přístavního města Shimabara lodí do města Kumamoto. Loď stála 680Y/ os. Ráno to vypadalo na nádherné počasí, ale kolem 8h ráno se to zatáhlo a začalo pršet. Za celý den se to nevybralo ani na chvilinku a lilo jako z konve. Navíc byl nepříjemný vítr a zima. Když jsme přejeli lodí do přístavu, museli jsme jet autobusem do města na vlakové nádraží za 420Y/os. Tam jsme našli připojení na internet, takže jsme tam strávili několik hodin. Ven se jít nedalo, bylo doopravdy hnusně. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si zabookovat hotel. Ten stál 5000Y/noc. Byl ale docela pěkný, i když pokoj byl malinkatý.
V neděli se na nás smálo sluníčko. To nás moc potěšilo. Sice se až do odpoledne pořád honily po obloze mraky, ale i tak to byla příjemná změna. Rozhodli jsme se, že dostopujeme do města Saga. Vlakem je to totiž hrozná zajížďka. Musí se totiž přestupovat. Stopování tu není jednoduché, protože všude jsou samá města. Téměř nikde není "jenom silnice". Nakonec jsme ale měli štěstí a na dvakrát jsme se do Sagy dostali. První nás svezl mladík s přítelkyní, kteří neuměli ani slovo anglicky. Byli moc fajn. Druhou část cesty nás svezl starší pán, který za celou cestu nepromluvil ani slovo. Jediné na co se zeptal bylo kam jedeme :-) Ale byli jsme rádi, že nás svezl. V Saga jsme našli bez problémů Angelu z CS. Byla to příjemná mladá slečna z Nového Zélandu. Učí angličtinu. Večer jsme došli koupit Saké pro naše kamarády v Šanghaji a šli jsme spát.
V pondělí už nás čekal jen přelez zpět do Číny. Na letišti Japonci trošku "prudili", ale to se od nich dalo čekat. Naprosto do puntíčku dodrželi všechna nařízení. Takže ná vážili zavazadlo i s příručním, smělo mít jen 15kg. Nakonec jsme museli vyndat ven jídlo a říct, že ho hned sníme :-) jinak bychom neprošli. Co nás ale hodně překvapilo byla důkladnost kontroly pasů a hlavně to, že chtěli vidět mojí kreditní kartu, ze které jsem platila letenku. Nevím, asi kdyby mi letenku platil někdo jiný, tak bychom neodletěli. :-) Naštěstí vše prošlo a my jsme v 13h (japonského času) opouštěli Japonsko.
Fotky:
já a šinto vidle :-)
socha, kterou věnovalo Československo Japonsku po bombových útocích v Nagasaki (žena s dítětem nad hlavou)
socha v peace parku
katedrála v Nagasaki
střed místa, kam dopadla bomba v Nagasaki
já a loď :)
most v Nagasaki
Jak se správně modlit v Šintoistických chrámech
Suši
Další fotky ještě přidám!
Diskuze ↓ Vloženo 22.04.2013
16.-17.4.2013
Jsme vyrazili na poměrně dlouhou cestu zpět do Fukuoky. První autobus nás odvezl do Hirošimi (csta trvala asi 6 hodin za 8600Y/pro dva. Často tady fungují jakési slevy pro dva. Nepřišli jsme ale na systém, protože někde slevu dostanete a někde ne). V Hirišimě jsme zašli do infocentra na internet, protože jsme potřebovali kontaktovat další lidi z CS. Jinak jsme došli na malý nákup a čekali jsme na nádraží. V 23:35 nám jel noční bus do Fukuoky (za 8000/pro dva). Ten byl naštěstí poloprázdný, takže každý měl svou vlastní sedačku. Sice nic extra, ale lepší než se mačkat ve dvou. Ráno v 7h jsme byli ve Fukuoce. Udělali jsme si takový malinký okruh po okolí nádraží a ve 2h odpoledne jsme si vyzvedli naše pasy s čínskými vízy. Vše proběhlo bez problémů a už jsme mířili na nádraží, abychom si koupili lístek na bus do Nagasaki. Tam se jelo pohodlně jen asi 2,5 hodiny a ubytování jsme měli u kluka z CS.
18.4.2013
Celý den jsme věnovali městu Nagasaki. To bylo zničeno (stejně jako Hirošima) bombovým útokem 9.8.1945 (tedy o dva dny déle než Hirošima). Zemřelo nebo bylo zraněno asi 150.000 lidí. Jako vzpomínka tu je park, ve kterém jsou sochy od různých zemí světa. Je tam i socha od Československa a musím říct, že je ze všech soch asi nejhezčí. :-) Pak je tu veliká katedrála (píší největší v Asii), která byla zničena bombovým útokem a byla znovu vystavěna. Přímo v centru výbuchu je nechán takový "kráter", ve kterém je průřez zeminou i se zbytky věcí. Jinak ve městě není žádná známka po útoku. Město je docela pěkné, i když stejně jako v jiných městech tam není nijak zajímavá architektura. Japonci nemají vůbec žádné typické domy, spíš taková směs všeho možného.
Večer nás náš CS vzal do restaurace, kde dělají Suši. Musím říct, že jsem se toho trošku obávala, ale bylo to výborné. Na displayi u vašeho stolu si objednáváte a postupně vám vaše objednávky přijíždějí na takovém pásu. Jeden talířek stojí 105Y. Talířky si skládáte na hromádku a na konci přijde slečna, naměří vám kolik máte talířků, podle toho vám dá "účtenku" a vy jdete zaplatit ke kase :-) Zajímavý systém.
19.4.2013
Hned ráno jsme zamířili tramvají z jedné konečné na druhou, abychom mohli začít stopovat do města Shimabara. Silnice byla zase čtyřproudá a auta tam jezdila hrozně rychle. Na stopování hodně špatné místo. Kolem silnice ale vedl chodník, a tak jsme šli stále dál. Na jedné autobusové zastávce stálo auto. Paní stáhla okýnko, a tak se jí Michal zeptal, jestli nás nesvezou. Neuměli ani slovo anglicky, takže domluva byla hodně komická. Nakonec nás svezli. Neměli jsme ale tušení kam jedou . Když zastavili, pán nám řekl, že máme jít s ním. Nakonec jsme skončili v jakémsi herním klubu, kde se trénuje "foukání šipek" na terč. Netuším jestli to má nějaký název :-) Všichni byli moc milí. Vše fungovalo přesně v japonském stylu. Sedli jsme si do kroužku, udělali jsme si rozcvičku a pak si Japonci zazpívali 2 písně. Jedna z nich byla o jaru a druhá o Sakurách (posvátných stromech, které tu všude rostou - jinak jsou to třešně). My jsme jim zazpívali o Tálinském rybníku a šli jsme hrát. Dostali jsme speciální terč. Každý hod je taková procedura. Musíte speciálně chytit tyč, pomalu ji zvedat, pak zase dolů (s výdechem), pak se podíváte na terč, dáte tyč k ústům a fouknete. Musím říct, že to bylo hodně zajímavý.
Co bylo ale nejlepší, že pán, který nás přivezl řekl, že nás odveze až do Shimabary. Vůbec netušíme, jestli tam vážně jel nebo jestli vezl jenom nás. Znal asi 20 anglických slovíček, ale nesložil ani jednu větu. Komunikace byla vážně zajímavá :-) Byl ale úžasný. Vezl nás zajímavou cestou (národním parkem), ukázal nám spoustu zajímavostí. Byli jsme na horkých pramenech, které vyvěrají v parku, pak na výhledu na místní sopku Mt. Fugen. Ta v letech 1990 -1995 hodně soptila a zničila část města. I teď se ze sopky kouří. Pán nám říkal, že je teď dost nebezpečná. Nakonec nám ukázal 2 muzea a odvezl nás do přístavu. Musím říct, že to byl asi nejlepší zážitek z Japonska.
Večer jsme hledali ubytování. Respektive zašli jsme do jednoho Youth hostelu, který byl ale drahý a pak jsme hledali spaní venku. Nakonec jsme přespali na tribuně atletického stadionu. Foukal ale šílený vítr, takže bylo docela chladno a strašně špatně se spalo.
Jsme vyrazili na poměrně dlouhou cestu zpět do Fukuoky. První autobus nás odvezl do Hirošimi (csta trvala asi 6 hodin za 8600Y/pro dva. Často tady fungují jakési slevy pro dva. Nepřišli jsme ale na systém, protože někde slevu dostanete a někde ne). V Hirišimě jsme zašli do infocentra na internet, protože jsme potřebovali kontaktovat další lidi z CS. Jinak jsme došli na malý nákup a čekali jsme na nádraží. V 23:35 nám jel noční bus do Fukuoky (za 8000/pro dva). Ten byl naštěstí poloprázdný, takže každý měl svou vlastní sedačku. Sice nic extra, ale lepší než se mačkat ve dvou. Ráno v 7h jsme byli ve Fukuoce. Udělali jsme si takový malinký okruh po okolí nádraží a ve 2h odpoledne jsme si vyzvedli naše pasy s čínskými vízy. Vše proběhlo bez problémů a už jsme mířili na nádraží, abychom si koupili lístek na bus do Nagasaki. Tam se jelo pohodlně jen asi 2,5 hodiny a ubytování jsme měli u kluka z CS.
18.4.2013
Celý den jsme věnovali městu Nagasaki. To bylo zničeno (stejně jako Hirošima) bombovým útokem 9.8.1945 (tedy o dva dny déle než Hirošima). Zemřelo nebo bylo zraněno asi 150.000 lidí. Jako vzpomínka tu je park, ve kterém jsou sochy od různých zemí světa. Je tam i socha od Československa a musím říct, že je ze všech soch asi nejhezčí. :-) Pak je tu veliká katedrála (píší největší v Asii), která byla zničena bombovým útokem a byla znovu vystavěna. Přímo v centru výbuchu je nechán takový "kráter", ve kterém je průřez zeminou i se zbytky věcí. Jinak ve městě není žádná známka po útoku. Město je docela pěkné, i když stejně jako v jiných městech tam není nijak zajímavá architektura. Japonci nemají vůbec žádné typické domy, spíš taková směs všeho možného.
Večer nás náš CS vzal do restaurace, kde dělají Suši. Musím říct, že jsem se toho trošku obávala, ale bylo to výborné. Na displayi u vašeho stolu si objednáváte a postupně vám vaše objednávky přijíždějí na takovém pásu. Jeden talířek stojí 105Y. Talířky si skládáte na hromádku a na konci přijde slečna, naměří vám kolik máte talířků, podle toho vám dá "účtenku" a vy jdete zaplatit ke kase :-) Zajímavý systém.
19.4.2013
Hned ráno jsme zamířili tramvají z jedné konečné na druhou, abychom mohli začít stopovat do města Shimabara. Silnice byla zase čtyřproudá a auta tam jezdila hrozně rychle. Na stopování hodně špatné místo. Kolem silnice ale vedl chodník, a tak jsme šli stále dál. Na jedné autobusové zastávce stálo auto. Paní stáhla okýnko, a tak se jí Michal zeptal, jestli nás nesvezou. Neuměli ani slovo anglicky, takže domluva byla hodně komická. Nakonec nás svezli. Neměli jsme ale tušení kam jedou . Když zastavili, pán nám řekl, že máme jít s ním. Nakonec jsme skončili v jakémsi herním klubu, kde se trénuje "foukání šipek" na terč. Netuším jestli to má nějaký název :-) Všichni byli moc milí. Vše fungovalo přesně v japonském stylu. Sedli jsme si do kroužku, udělali jsme si rozcvičku a pak si Japonci zazpívali 2 písně. Jedna z nich byla o jaru a druhá o Sakurách (posvátných stromech, které tu všude rostou - jinak jsou to třešně). My jsme jim zazpívali o Tálinském rybníku a šli jsme hrát. Dostali jsme speciální terč. Každý hod je taková procedura. Musíte speciálně chytit tyč, pomalu ji zvedat, pak zase dolů (s výdechem), pak se podíváte na terč, dáte tyč k ústům a fouknete. Musím říct, že to bylo hodně zajímavý.
Co bylo ale nejlepší, že pán, který nás přivezl řekl, že nás odveze až do Shimabary. Vůbec netušíme, jestli tam vážně jel nebo jestli vezl jenom nás. Znal asi 20 anglických slovíček, ale nesložil ani jednu větu. Komunikace byla vážně zajímavá :-) Byl ale úžasný. Vezl nás zajímavou cestou (národním parkem), ukázal nám spoustu zajímavostí. Byli jsme na horkých pramenech, které vyvěrají v parku, pak na výhledu na místní sopku Mt. Fugen. Ta v letech 1990 -1995 hodně soptila a zničila část města. I teď se ze sopky kouří. Pán nám říkal, že je teď dost nebezpečná. Nakonec nám ukázal 2 muzea a odvezl nás do přístavu. Musím říct, že to byl asi nejlepší zážitek z Japonska.
Večer jsme hledali ubytování. Respektive zašli jsme do jednoho Youth hostelu, který byl ale drahý a pak jsme hledali spaní venku. Nakonec jsme přespali na tribuně atletického stadionu. Foukal ale šílený vítr, takže bylo docela chladno a strašně špatně se spalo.
Japonci a jejich povaha
Japonci (jak je známo), jsou velmi ochotným a milým národem. Neustále se na vás usmívají, zdraví vás na ulici, stále se klaní. Snad nikdy se vám nestane, že by se tu někdo na vás mračil. Doopravdy mají stále na obličeji úsměv, který vám přijde až nepřirozený. Přece nemůže mít někdo pořád dobrou náladu. Ale tady může. Pro ně je to "normální". Když přijdete do obchodu nebo kamkoliv jinam, všichni se klaní. Paní u pokladny se vám nejdříve pokloní, pozdraví a pak teprve markuje zboží. Na konci při placení se vám ještě pokloní a poděkuje. Neuvěřitelné. Jakmile budete chtít s něčím poradit, vždy se vám každý bude snažit pomoci. Pokud nemluví anglicky, tak někomu zavolají nebo použijí překladač v mobilu...vždycky si poradí. (až vás to někdy otravuje)
Jako obvykle, všechno má své stinné stránky. Japonci jsou zvláštním, šedivým národem. Všechno tu funguje, na všechno jsou pravidla, která se na 100% dodržují. Není snad nikdo kdo by je porušoval. Ty jejich hranice úsměvů a pomoci končí, jakmile chcete něco malinko neobvyklého. To najednou nic nejde. Zkříží ruce a říkají "no no"...(nic jiného anglicky často neumí). Takže když jsme třeba chtěli ve Fukuoce zkusit stopovat a kluk nás dovezl na výjezd na dálnici (kde ale všude kolem byly jen dálnice) a my jsme se dostali do úzkých a nemohli jsme najít cestu, tak jsme vylezli na dálnici, kde byla autobusová zastávka. Jenom jsme kousíček popošli, tak už na nás nějaký řidič zavolal policii, nejspíš, že nějaký chodec se potuluje po dálnici. My už jsme byli dole, když asi po 3 minutách houkaly sirény a přijely 3 policejní auta. U nás, kdyby nikdo nikoho na dálnici neviděl, tak by policie odjela. Tady ne. Tady se nás vydali hledat. Když nás objevili, tak nás zastavili. My jsme jim řekli, že hledáme cestu na Hakata station (zastávka ve Fukuoce kde jezdí bus). Po dlouhém dohadování rukama a nohama jsme došli k tomu, že nemáme pas (že je na ambasádě kvůli vízům). Neváhali a volali do agentury, kde našli anglicky mluvícího. Tomu jsme vysvětlili co chceme a policie nás nakonec odvezla na nejbližší vlakovou zastávku a my jsme vlakem odjeli na Hakata. Neexistovalo, abychom šli od vlaku pěšky. Policie si tam počkala, až nasedneme do vlaku a odfrčíme. A to všechno s úsměvem!!! Nikdo nenadával a nemračil se…
Nebo si Michal chtěl chvilinku lehnout. Našli jsme místo na střeše autobusáku, kde skoro nikdo nebyl. Já jsem šla na internet a on si lehnul. Než stihnul vyndat karimatku, tak jeden z místních poodešel pryč a asi po 3 minutách ležení na něj přiběhnul strážník, křížil ruce a volal "no sleeping" . Na otázku proč už odpovědět neuměl. Ten pán došel zavolat na Michala policistu. Chápete to? jak se říká, "žalovat se nemá, ale hlásit se to musí". A takhle přemýšlí všichni Japonci. Prostě co není obvyklé, je špatné. Když si chcete nechat batoh v infocentru ve městě, tak ho tam nenechají, protože přeci na nádraží jsou skříně s klíčem na úschovu zavazadel. Už ale nechápou, že se nám nechce na 2 nebo 3 hodiny zamykat krosnu do skříně za 600Y (a to se tam možná ještě nevejde). Obvyklé je, že si lidi dávají zavazadla tam, tak proč by je měli nechávat jinde.
Zajímavostí je, že tu spousta lidí vůbec nezamyká své domy a byty. Když prý někdo vykrade byt, jde za to na 10 let do vězení. Nikdo si to tedy netroufne. Je tu neuvěřitelně bezpečno. Nemusíte se bát kdekoliv nechat svoje věci. Nikdo na ně ani nešáhne. Jak nám říkal náš Iránský kamarád. Když ztratíte peněženku s penězi a kreditní kartou, tak ji nikdo neukradne, ale přinese Vám ji domů. Takoví jsou tu poctivci. ( I když nevěřím, že jsou takoví všichni…)
Japonci (jak je známo), jsou velmi ochotným a milým národem. Neustále se na vás usmívají, zdraví vás na ulici, stále se klaní. Snad nikdy se vám nestane, že by se tu někdo na vás mračil. Doopravdy mají stále na obličeji úsměv, který vám přijde až nepřirozený. Přece nemůže mít někdo pořád dobrou náladu. Ale tady může. Pro ně je to "normální". Když přijdete do obchodu nebo kamkoliv jinam, všichni se klaní. Paní u pokladny se vám nejdříve pokloní, pozdraví a pak teprve markuje zboží. Na konci při placení se vám ještě pokloní a poděkuje. Neuvěřitelné. Jakmile budete chtít s něčím poradit, vždy se vám každý bude snažit pomoci. Pokud nemluví anglicky, tak někomu zavolají nebo použijí překladač v mobilu...vždycky si poradí. (až vás to někdy otravuje)
Jako obvykle, všechno má své stinné stránky. Japonci jsou zvláštním, šedivým národem. Všechno tu funguje, na všechno jsou pravidla, která se na 100% dodržují. Není snad nikdo kdo by je porušoval. Ty jejich hranice úsměvů a pomoci končí, jakmile chcete něco malinko neobvyklého. To najednou nic nejde. Zkříží ruce a říkají "no no"...(nic jiného anglicky často neumí). Takže když jsme třeba chtěli ve Fukuoce zkusit stopovat a kluk nás dovezl na výjezd na dálnici (kde ale všude kolem byly jen dálnice) a my jsme se dostali do úzkých a nemohli jsme najít cestu, tak jsme vylezli na dálnici, kde byla autobusová zastávka. Jenom jsme kousíček popošli, tak už na nás nějaký řidič zavolal policii, nejspíš, že nějaký chodec se potuluje po dálnici. My už jsme byli dole, když asi po 3 minutách houkaly sirény a přijely 3 policejní auta. U nás, kdyby nikdo nikoho na dálnici neviděl, tak by policie odjela. Tady ne. Tady se nás vydali hledat. Když nás objevili, tak nás zastavili. My jsme jim řekli, že hledáme cestu na Hakata station (zastávka ve Fukuoce kde jezdí bus). Po dlouhém dohadování rukama a nohama jsme došli k tomu, že nemáme pas (že je na ambasádě kvůli vízům). Neváhali a volali do agentury, kde našli anglicky mluvícího. Tomu jsme vysvětlili co chceme a policie nás nakonec odvezla na nejbližší vlakovou zastávku a my jsme vlakem odjeli na Hakata. Neexistovalo, abychom šli od vlaku pěšky. Policie si tam počkala, až nasedneme do vlaku a odfrčíme. A to všechno s úsměvem!!! Nikdo nenadával a nemračil se…
Nebo si Michal chtěl chvilinku lehnout. Našli jsme místo na střeše autobusáku, kde skoro nikdo nebyl. Já jsem šla na internet a on si lehnul. Než stihnul vyndat karimatku, tak jeden z místních poodešel pryč a asi po 3 minutách ležení na něj přiběhnul strážník, křížil ruce a volal "no sleeping" . Na otázku proč už odpovědět neuměl. Ten pán došel zavolat na Michala policistu. Chápete to? jak se říká, "žalovat se nemá, ale hlásit se to musí". A takhle přemýšlí všichni Japonci. Prostě co není obvyklé, je špatné. Když si chcete nechat batoh v infocentru ve městě, tak ho tam nenechají, protože přeci na nádraží jsou skříně s klíčem na úschovu zavazadel. Už ale nechápou, že se nám nechce na 2 nebo 3 hodiny zamykat krosnu do skříně za 600Y (a to se tam možná ještě nevejde). Obvyklé je, že si lidi dávají zavazadla tam, tak proč by je měli nechávat jinde.
Zajímavostí je, že tu spousta lidí vůbec nezamyká své domy a byty. Když prý někdo vykrade byt, jde za to na 10 let do vězení. Nikdo si to tedy netroufne. Je tu neuvěřitelně bezpečno. Nemusíte se bát kdekoliv nechat svoje věci. Nikdo na ně ani nešáhne. Jak nám říkal náš Iránský kamarád. Když ztratíte peněženku s penězi a kreditní kartou, tak ji nikdo neukradne, ale přinese Vám ji domů. Takoví jsou tu poctivci. ( I když nevěřím, že jsou takoví všichni…)
Fotky:
Všechny jsou z města Kyoto.
Japonské zahrady, kvetoucí sakury, dámské kimono, chrámy, housenky.
Všechny jsou z města Kyoto.
Japonské zahrady, kvetoucí sakury, dámské kimono, chrámy, housenky.
Diskuze ↓ Vloženo 20.04.2013
16.-17.4.2013
Jsme vyrazili na poměrně dlouhou cestu zpět do Fukuoky. První autobus nás odvezl do Hirošimi (csta trvala asi 6 hodin za 8600Y/pro dva. Často tady fungují jakési slevy pro dva. Nepřišli jsme ale na systém, protože někde slevu dostanete a někde ne). V Hirišimě jsme zašli do infocentra na internet, protože jsme potřebovali kontaktovat další lidi z CS. Jinak jsme došli na malý nákup a čekali jsme na nádraží. V 23:35 nám jel noční bus do Fukuoky (za 8000/pro dva). Ten byl naštěstí poloprázdný, takže každý měl svou vlastní sedačku. Sice nic extra, ale lepší než se mačkat ve dvou. Ráno v 7h jsme byli ve Fukuoce. Udělali jsme si takový malinký okruh po okolí nádraží a ve 2h odpoledne jsme si vyzvedli naše pasy s čínskými vízy. Vše proběhlo bez problémů a už jsme mířili na nádraží, abychom si koupili lístek na bus do Nagasaki. Tam se jelo pohodlně jen asi 2,5 hodiny a ubytování jsme měli u kluka z CS.
18.4.2013
Celý den jsme věnovali městu Nagasaki. To bylo zničeno (stejně jako Hirošima) bombovým útokem 9.8.1945 (tedy o dva dny déle než Hirošima). Zemřelo nebo bylo zraněno asi 150.000 lidí. Jako vzpomínka tu je park, ve kterém jsou sochy od různých zemí světa. Je tam i socha od Československa a musím říct, že je ze všech soch asi nejhezčí. :-) Pak je tu veliká katedrála (píší největší v Asii), která byla zničena bombovým útokem a byla znovu vystavěna. Přímo v centru výbuchu je nechán takový "kráter", ve kterém je průřez zeminou i se zbytky věcí. Jinak ve městě není žádná známka po útoku. Město je docela pěkné, i když stejně jako v jiných městech tam není nijak zajímavá architektura. Japonci nemají vůbec žádné typické domy, spíš taková směs všeho možného.
Večer nás náš CS vzal do restaurace, kde dělají Suši. Musím říct, že jsem se toho trošku obávala, ale bylo to výborné. Na displayi u vašeho stolu si objednáváte a postupně vám vaše objednávky přijíždějí na takovém pásu. Jeden talířek stojí 105Y. Talířky si skládáte na hromádku a na konci přijde slečna, naměří vám kolik máte talířků, podle toho vám dá "účtenku" a vy jdete zaplatit ke kase :-) Zajímavý systém.
19.4.2013
Hned ráno jsme zamířili tramvají z jedné konečné na druhou, abychom mohli začít stopovat do města Shimabara. Silnice byla zase čtyřproudá a auta tam jezdila hrozně rychle. Na stopování hodně špatné místo. Kolem silnice ale vedl chodník, a tak jsme šli stále dál. Na jedné autobusové zastávce stálo auto. Paní stáhla okýnko, a tak se jí Michal zeptal, jestli nás nesvezou. Neuměli ani slovo anglicky, takže domluva byla hodně komická. Nakonec nás svezli. Neměli jsme ale tušení kam jedou . Když zastavili, pán nám řekl, že máme jít s ním. Nakonec jsme skončili v jakémsi herním klubu, kde se trénuje "foukání šipek" na terč. Netuším jestli to má nějaký název :-) Všichni byli moc milí. Vše fungovalo přesně v japonském stylu. Sedli jsme si do kroužku, udělali jsme si rozcvičku a pak si Japonci zazpívali 2 písně. Jedna z nich byla o jaru a druhá o Sakurách (posvátných stromech, které tu všude rostou - jinak jsou to třešně). My jsme jim zazpívali o Tálinském rybníku a šli jsme hrát. Dostali jsme speciální terč. Každý hod je taková procedura. Musíte speciálně chytit tyč, pomalu ji zvedat, pak zase dolů (s výdechem), pak se podíváte na terč, dáte tyč k ústům a fouknete. Musím říct, že to bylo hodně zajímavý.
Co bylo ale nejlepší, že pán, který nás přivezl řekl, že nás odveze až do Shimabary. Vůbec netušíme, jestli tam vážně jel nebo jestli vezl jenom nás. Znal asi 20 anglických slovíček, ale nesložil ani jednu větu. Komunikace byla vážně zajímavá :-) Byl ale úžasný. Vezl nás zajímavou cestou (národním parkem), ukázal nám spoustu zajímavostí. Byli jsme na horkých pramenech, které vyvěrají v parku, pak na výhledu na místní sopku Mt. Fugen. Ta v letech 1990 -1995 hodně soptila a zničila část města. I teď se ze sopky kouří. Pán nám říkal, že je teď dost nebezpečná. Nakonec nám ukázal 2 muzea a odvezl nás do přístavu. Musím říct, že to byl asi nejlepší zážitek z Japonska.
Večer jsme hledali ubytování. Respektive zašli jsme do jednoho Youth hostelu, který byl ale drahý a pak jsme hledali spaní venku. Nakonec jsme přespali na tribuně atletického stadionu. Foukal ale šílený vítr, takže bylo docela chladno a strašně špatně se spalo.
Jsme vyrazili na poměrně dlouhou cestu zpět do Fukuoky. První autobus nás odvezl do Hirošimi (csta trvala asi 6 hodin za 8600Y/pro dva. Často tady fungují jakési slevy pro dva. Nepřišli jsme ale na systém, protože někde slevu dostanete a někde ne). V Hirišimě jsme zašli do infocentra na internet, protože jsme potřebovali kontaktovat další lidi z CS. Jinak jsme došli na malý nákup a čekali jsme na nádraží. V 23:35 nám jel noční bus do Fukuoky (za 8000/pro dva). Ten byl naštěstí poloprázdný, takže každý měl svou vlastní sedačku. Sice nic extra, ale lepší než se mačkat ve dvou. Ráno v 7h jsme byli ve Fukuoce. Udělali jsme si takový malinký okruh po okolí nádraží a ve 2h odpoledne jsme si vyzvedli naše pasy s čínskými vízy. Vše proběhlo bez problémů a už jsme mířili na nádraží, abychom si koupili lístek na bus do Nagasaki. Tam se jelo pohodlně jen asi 2,5 hodiny a ubytování jsme měli u kluka z CS.
18.4.2013
Celý den jsme věnovali městu Nagasaki. To bylo zničeno (stejně jako Hirošima) bombovým útokem 9.8.1945 (tedy o dva dny déle než Hirošima). Zemřelo nebo bylo zraněno asi 150.000 lidí. Jako vzpomínka tu je park, ve kterém jsou sochy od různých zemí světa. Je tam i socha od Československa a musím říct, že je ze všech soch asi nejhezčí. :-) Pak je tu veliká katedrála (píší největší v Asii), která byla zničena bombovým útokem a byla znovu vystavěna. Přímo v centru výbuchu je nechán takový "kráter", ve kterém je průřez zeminou i se zbytky věcí. Jinak ve městě není žádná známka po útoku. Město je docela pěkné, i když stejně jako v jiných městech tam není nijak zajímavá architektura. Japonci nemají vůbec žádné typické domy, spíš taková směs všeho možného.
Večer nás náš CS vzal do restaurace, kde dělají Suši. Musím říct, že jsem se toho trošku obávala, ale bylo to výborné. Na displayi u vašeho stolu si objednáváte a postupně vám vaše objednávky přijíždějí na takovém pásu. Jeden talířek stojí 105Y. Talířky si skládáte na hromádku a na konci přijde slečna, naměří vám kolik máte talířků, podle toho vám dá "účtenku" a vy jdete zaplatit ke kase :-) Zajímavý systém.
19.4.2013
Hned ráno jsme zamířili tramvají z jedné konečné na druhou, abychom mohli začít stopovat do města Shimabara. Silnice byla zase čtyřproudá a auta tam jezdila hrozně rychle. Na stopování hodně špatné místo. Kolem silnice ale vedl chodník, a tak jsme šli stále dál. Na jedné autobusové zastávce stálo auto. Paní stáhla okýnko, a tak se jí Michal zeptal, jestli nás nesvezou. Neuměli ani slovo anglicky, takže domluva byla hodně komická. Nakonec nás svezli. Neměli jsme ale tušení kam jedou . Když zastavili, pán nám řekl, že máme jít s ním. Nakonec jsme skončili v jakémsi herním klubu, kde se trénuje "foukání šipek" na terč. Netuším jestli to má nějaký název :-) Všichni byli moc milí. Vše fungovalo přesně v japonském stylu. Sedli jsme si do kroužku, udělali jsme si rozcvičku a pak si Japonci zazpívali 2 písně. Jedna z nich byla o jaru a druhá o Sakurách (posvátných stromech, které tu všude rostou - jinak jsou to třešně). My jsme jim zazpívali o Tálinském rybníku a šli jsme hrát. Dostali jsme speciální terč. Každý hod je taková procedura. Musíte speciálně chytit tyč, pomalu ji zvedat, pak zase dolů (s výdechem), pak se podíváte na terč, dáte tyč k ústům a fouknete. Musím říct, že to bylo hodně zajímavý.
Co bylo ale nejlepší, že pán, který nás přivezl řekl, že nás odveze až do Shimabary. Vůbec netušíme, jestli tam vážně jel nebo jestli vezl jenom nás. Znal asi 20 anglických slovíček, ale nesložil ani jednu větu. Komunikace byla vážně zajímavá :-) Byl ale úžasný. Vezl nás zajímavou cestou (národním parkem), ukázal nám spoustu zajímavostí. Byli jsme na horkých pramenech, které vyvěrají v parku, pak na výhledu na místní sopku Mt. Fugen. Ta v letech 1990 -1995 hodně soptila a zničila část města. I teď se ze sopky kouří. Pán nám říkal, že je teď dost nebezpečná. Nakonec nám ukázal 2 muzea a odvezl nás do přístavu. Musím říct, že to byl asi nejlepší zážitek z Japonska.
Večer jsme hledali ubytování. Respektive zašli jsme do jednoho Youth hostelu, který byl ale drahý a pak jsme hledali spaní venku. Nakonec jsme přespali na tribuně atletického stadionu. Foukal ale šílený vítr, takže bylo docela chladno a strašně špatně se spalo.
Japonci a jejich povaha
Japonci (jak je známo), jsou velmi ochotným a milým národem. Neustále se na vás usmívají, zdraví vás na ulici, stále se klaní. Snad nikdy se vám nestane, že by se tu někdo na vás mračil. Doopravdy mají stále na obličeji úsměv, který vám přijde až nepřirozený. Přece nemůže mít někdo pořád dobrou náladu. Ale tady může. Pro ně je to "normální". Když přijdete do obchodu nebo kamkoliv jinam, všichni se klaní. Paní u pokladny se vám nejdříve pokloní, pozdraví a pak teprve markuje zboží. Na konci při placení se vám ještě pokloní a poděkuje. Neuvěřitelné. Jakmile budete chtít s něčím poradit, vždy se vám každý bude snažit pomoci. Pokud nemluví anglicky, tak někomu zavolají nebo použijí překladač v mobilu...vždycky si poradí. (až vás to někdy otravuje)
Jako obvykle, všechno má své stinné stránky. Japonci jsou zvláštním, šedivým národem. Všechno tu funguje, na všechno jsou pravidla, která se na 100% dodržují. Není snad nikdo kdo by je porušoval. Ty jejich hranice úsměvů a pomoci končí, jakmile chcete něco malinko neobvyklého. To najednou nic nejde. Zkříží ruce a říkají "no no"...(nic jiného anglicky často neumí). Takže když jsme třeba chtěli ve Fukuoce zkusit stopovat a kluk nás dovezl na výjezd na dálnici (kde ale všude kolem byly jen dálnice) a my jsme se dostali do úzkých a nemohli jsme najít cestu, tak jsme vylezli na dálnici, kde byla autobusová zastávka. Jenom jsme kousíček popošli, tak už na nás nějaký řidič zavolal policii, nejspíš, že nějaký chodec se potuluje po dálnici. My už jsme byli dole, když asi po 3 minutách houkaly sirény a přijely 3 policejní auta. U nás, kdyby nikdo nikoho na dálnici neviděl, tak by policie odjela. Tady ne. Tady se nás vydali hledat. Když nás objevili, tak nás zastavili. My jsme jim řekli, že hledáme cestu na Hakata station (zastávka ve Fukuoce kde jezdí bus). Po dlouhém dohadování rukama a nohama jsme došli k tomu, že nemáme pas (že je na ambasádě kvůli vízům). Neváhali a volali do agentury, kde našli anglicky mluvícího. Tomu jsme vysvětlili co chceme a policie nás nakonec odvezla na nejbližší vlakovou zastávku a my jsme vlakem odjeli na Hakata. Neexistovalo, abychom šli od vlaku pěšky. Policie si tam počkala, až nasedneme do vlaku a odfrčíme. A to všechno s úsměvem!!! Nikdo nenadával a nemračil se…
Nebo si Michal chtěl chvilinku lehnout. Našli jsme místo na střeše autobusáku, kde skoro nikdo nebyl. Já jsem šla na internet a on si lehnul. Než stihnul vyndat karimatku, tak jeden z místních poodešel pryč a asi po 3 minutách ležení na něj přiběhnul strážník, křížil ruce a volal "no sleeping" . Na otázku proč už odpovědět neuměl. Ten pán došel zavolat na Michala policistu. Chápete to? jak se říká, "žalovat se nemá, ale hlásit se to musí". A takhle přemýšlí všichni Japonci. Prostě co není obvyklé, je špatné. Když si chcete nechat batoh v infocentru ve městě, tak ho tam nenechají, protože přeci na nádraží jsou skříně s klíčem na úschovu zavazadel. Už ale nechápou, že se nám nechce na 2 nebo 3 hodiny zamykat krosnu do skříně za 600Y (a to se tam možná ještě nevejde). Obvyklé je, že si lidi dávají zavazadla tam, tak proč by je měli nechávat jinde.
Zajímavostí je, že tu spousta lidí vůbec nezamyká své domy a byty. Když prý někdo vykrade byt, jde za to na 10 let do vězení. Nikdo si to tedy netroufne. Je tu neuvěřitelně bezpečno. Nemusíte se bát kdekoliv nechat svoje věci. Nikdo na ně ani nešáhne. Jak nám říkal náš Iránský kamarád. Když ztratíte peněženku s penězi a kreditní kartou, tak ji nikdo neukradne, ale přinese Vám ji domů. Takoví jsou tu poctivci. ( I když nevěřím, že jsou takoví všichni…)
Japonci (jak je známo), jsou velmi ochotným a milým národem. Neustále se na vás usmívají, zdraví vás na ulici, stále se klaní. Snad nikdy se vám nestane, že by se tu někdo na vás mračil. Doopravdy mají stále na obličeji úsměv, který vám přijde až nepřirozený. Přece nemůže mít někdo pořád dobrou náladu. Ale tady může. Pro ně je to "normální". Když přijdete do obchodu nebo kamkoliv jinam, všichni se klaní. Paní u pokladny se vám nejdříve pokloní, pozdraví a pak teprve markuje zboží. Na konci při placení se vám ještě pokloní a poděkuje. Neuvěřitelné. Jakmile budete chtít s něčím poradit, vždy se vám každý bude snažit pomoci. Pokud nemluví anglicky, tak někomu zavolají nebo použijí překladač v mobilu...vždycky si poradí. (až vás to někdy otravuje)
Jako obvykle, všechno má své stinné stránky. Japonci jsou zvláštním, šedivým národem. Všechno tu funguje, na všechno jsou pravidla, která se na 100% dodržují. Není snad nikdo kdo by je porušoval. Ty jejich hranice úsměvů a pomoci končí, jakmile chcete něco malinko neobvyklého. To najednou nic nejde. Zkříží ruce a říkají "no no"...(nic jiného anglicky často neumí). Takže když jsme třeba chtěli ve Fukuoce zkusit stopovat a kluk nás dovezl na výjezd na dálnici (kde ale všude kolem byly jen dálnice) a my jsme se dostali do úzkých a nemohli jsme najít cestu, tak jsme vylezli na dálnici, kde byla autobusová zastávka. Jenom jsme kousíček popošli, tak už na nás nějaký řidič zavolal policii, nejspíš, že nějaký chodec se potuluje po dálnici. My už jsme byli dole, když asi po 3 minutách houkaly sirény a přijely 3 policejní auta. U nás, kdyby nikdo nikoho na dálnici neviděl, tak by policie odjela. Tady ne. Tady se nás vydali hledat. Když nás objevili, tak nás zastavili. My jsme jim řekli, že hledáme cestu na Hakata station (zastávka ve Fukuoce kde jezdí bus). Po dlouhém dohadování rukama a nohama jsme došli k tomu, že nemáme pas (že je na ambasádě kvůli vízům). Neváhali a volali do agentury, kde našli anglicky mluvícího. Tomu jsme vysvětlili co chceme a policie nás nakonec odvezla na nejbližší vlakovou zastávku a my jsme vlakem odjeli na Hakata. Neexistovalo, abychom šli od vlaku pěšky. Policie si tam počkala, až nasedneme do vlaku a odfrčíme. A to všechno s úsměvem!!! Nikdo nenadával a nemračil se…
Nebo si Michal chtěl chvilinku lehnout. Našli jsme místo na střeše autobusáku, kde skoro nikdo nebyl. Já jsem šla na internet a on si lehnul. Než stihnul vyndat karimatku, tak jeden z místních poodešel pryč a asi po 3 minutách ležení na něj přiběhnul strážník, křížil ruce a volal "no sleeping" . Na otázku proč už odpovědět neuměl. Ten pán došel zavolat na Michala policistu. Chápete to? jak se říká, "žalovat se nemá, ale hlásit se to musí". A takhle přemýšlí všichni Japonci. Prostě co není obvyklé, je špatné. Když si chcete nechat batoh v infocentru ve městě, tak ho tam nenechají, protože přeci na nádraží jsou skříně s klíčem na úschovu zavazadel. Už ale nechápou, že se nám nechce na 2 nebo 3 hodiny zamykat krosnu do skříně za 600Y (a to se tam možná ještě nevejde). Obvyklé je, že si lidi dávají zavazadla tam, tak proč by je měli nechávat jinde.
Zajímavostí je, že tu spousta lidí vůbec nezamyká své domy a byty. Když prý někdo vykrade byt, jde za to na 10 let do vězení. Nikdo si to tedy netroufne. Je tu neuvěřitelně bezpečno. Nemusíte se bát kdekoliv nechat svoje věci. Nikdo na ně ani nešáhne. Jak nám říkal náš Iránský kamarád. Když ztratíte peněženku s penězi a kreditní kartou, tak ji nikdo neukradne, ale přinese Vám ji domů. Takoví jsou tu poctivci. ( I když nevěřím, že jsou takoví všichni…)
Fotky:
Všechny jsou z města Kyoto.
Japonské zahrady, kvetoucí sakury, dámské kimono, chrámy, housenky.
Všechny jsou z města Kyoto.
Japonské zahrady, kvetoucí sakury, dámské kimono, chrámy, housenky.
Diskuze ↓ Vloženo 15.04.2013
13.4.2013
Celý den jsme strávili v Hirošimě. Bylo nádherné počasí, i když odpoledne se to začalo zatahovat. Přesto bylo ale krásně teplo. Chodili jsme jen v mikině, když nefoukal vítr dalo by se být i v tričku.
Hirošima leží na ostrově Honšú a má něco přes milion obyvatel. Celé město je vlastně úplně nově vystavěné, protože 6.srpna 1945 na něj byla svržena první atomová bomba. Bylo zabito 80 tisíc lidí, dalších 80 tisíc jich bylo vážně zraněno. Bomba zničila 62 tisíc budov z celkového počtu 90tisíc. Město tedy bylo téměř srovnáno se zemí. Zajímavé je, že v centru dopadu bomby zůstala stát jen jedna jediná budova. Tu projektoval český architekt (bohužel si nepamatuji jméno). Dodnes je zachována a je pod záštitou UNESCO. Nic dalšího už tento masakr nepřipomíná. (teda až na velké množství pomníků a muzeum...)
V centru města je k vidění ještě hrad, který je obklopen ze všech stran kanálem.
Večer jsme odjeli nočním busem do Kyota. Cesta byla hrozná, skoro jsme nespali.
14.4.2013
Ráno jsme busem dorazili do Kyota už v 6hodin. Našli jsme internet, a tak jsme se pokusili spojit s dalšími lidmi přes CS, abychom zase nemuseli spát v parku :) CS v Japonsku funguje velmi špatně. Je to proto, že Japonci nechtějí přijímat cizince. Maximálně vám napíší, že přijímají jen své známé a kamarády. Proč tedy mají CS to vážně nechápu. Jediná šance na CS je tu přes cizince. Nám se nakonec podařilo najít kluka z Iránu. Je úžašný, velmi přátelský. Vyprávěl nám o své zemi, manželce a celkově lidech v Iránu. Musím říct, že jsme byli hodně překvapení. Například tím, že Irán ve skutečnosti není muslimskou zemí. Prý to o nich jen tvrdí vláda, ale většina mladší generace jsou vlastně "nevěřící" a o koránu nemají ani ponětí. Zajímavé. Také manželku si tam smějí vybrat sami, i když někde stále přetrvává ten starý zvyk, kdy hledají synovi ženu rodiče. Musím říct, že to bylo hodně poučné povídání.
Jinak jsme celý den věnovali městu Kyoto. Je tu prý asi 1400 chrámů. My jsme jich navštívili pár a všechny jsou v podstatě "stejné". Jsou tu 2 náboženství. Budhismus a šintoismus. Jak jsme se dozvěděli, tak se vlastně obě náboženství prolínají. Takže jsou tu k vidění buď temply nebo takvé šintoistické stavby, před kterými jsou takové zvláštní vidle :-) Pošlu na fotkách.
15.4.2013
Celý den jsme chodili pro městě Kyoto. Navštívili jsme Imperial palace, kde se musíte nejprve zaregistrovat (chtějí číslo pasu, jméno) a pak ve 14h byla prohlídka pro cizince. Musím říct, že nám extra zajímavá nepřišla. Skoro nikam nás nepustili, jen jsme se prošli kolem staveb. Všude samé provazy. Pak jsme se vydali městem směrem k nádraží. Objevili jsme pěkná místa. Jen škoda, že nám v 5h všude zavřeli a dál už jsme se nedostali. Dalo by se tu chodit několik dní. My ale zítra vyrážíme zpět do Hirošimi a odtud nočním busem do Fukuoky. Tam si ve středu vyzvedneme víza a hned se vydáme ještě dál, do Nagasaki. Tam se snad zase ozveme.
Fotky jsou z města Hirošima (Kyoto pošlu příště). Všiměte si fotky plakátu, který jsem objevia v Hirošimě. (hlavně knížky, kterou slečna drží v ruce). Jako druhé si všiměte fotky uice v Hirošimě - hlavně počtu semaforů na asi 200m silnice (je jich tam asi 7 na úplně rovném úseku)
Celý den jsme strávili v Hirošimě. Bylo nádherné počasí, i když odpoledne se to začalo zatahovat. Přesto bylo ale krásně teplo. Chodili jsme jen v mikině, když nefoukal vítr dalo by se být i v tričku.
Hirošima leží na ostrově Honšú a má něco přes milion obyvatel. Celé město je vlastně úplně nově vystavěné, protože 6.srpna 1945 na něj byla svržena první atomová bomba. Bylo zabito 80 tisíc lidí, dalších 80 tisíc jich bylo vážně zraněno. Bomba zničila 62 tisíc budov z celkového počtu 90tisíc. Město tedy bylo téměř srovnáno se zemí. Zajímavé je, že v centru dopadu bomby zůstala stát jen jedna jediná budova. Tu projektoval český architekt (bohužel si nepamatuji jméno). Dodnes je zachována a je pod záštitou UNESCO. Nic dalšího už tento masakr nepřipomíná. (teda až na velké množství pomníků a muzeum...)
V centru města je k vidění ještě hrad, který je obklopen ze všech stran kanálem.
Večer jsme odjeli nočním busem do Kyota. Cesta byla hrozná, skoro jsme nespali.
14.4.2013
Ráno jsme busem dorazili do Kyota už v 6hodin. Našli jsme internet, a tak jsme se pokusili spojit s dalšími lidmi přes CS, abychom zase nemuseli spát v parku :) CS v Japonsku funguje velmi špatně. Je to proto, že Japonci nechtějí přijímat cizince. Maximálně vám napíší, že přijímají jen své známé a kamarády. Proč tedy mají CS to vážně nechápu. Jediná šance na CS je tu přes cizince. Nám se nakonec podařilo najít kluka z Iránu. Je úžašný, velmi přátelský. Vyprávěl nám o své zemi, manželce a celkově lidech v Iránu. Musím říct, že jsme byli hodně překvapení. Například tím, že Irán ve skutečnosti není muslimskou zemí. Prý to o nich jen tvrdí vláda, ale většina mladší generace jsou vlastně "nevěřící" a o koránu nemají ani ponětí. Zajímavé. Také manželku si tam smějí vybrat sami, i když někde stále přetrvává ten starý zvyk, kdy hledají synovi ženu rodiče. Musím říct, že to bylo hodně poučné povídání.
Jinak jsme celý den věnovali městu Kyoto. Je tu prý asi 1400 chrámů. My jsme jich navštívili pár a všechny jsou v podstatě "stejné". Jsou tu 2 náboženství. Budhismus a šintoismus. Jak jsme se dozvěděli, tak se vlastně obě náboženství prolínají. Takže jsou tu k vidění buď temply nebo takvé šintoistické stavby, před kterými jsou takové zvláštní vidle :-) Pošlu na fotkách.
15.4.2013
Celý den jsme chodili pro městě Kyoto. Navštívili jsme Imperial palace, kde se musíte nejprve zaregistrovat (chtějí číslo pasu, jméno) a pak ve 14h byla prohlídka pro cizince. Musím říct, že nám extra zajímavá nepřišla. Skoro nikam nás nepustili, jen jsme se prošli kolem staveb. Všude samé provazy. Pak jsme se vydali městem směrem k nádraží. Objevili jsme pěkná místa. Jen škoda, že nám v 5h všude zavřeli a dál už jsme se nedostali. Dalo by se tu chodit několik dní. My ale zítra vyrážíme zpět do Hirošimi a odtud nočním busem do Fukuoky. Tam si ve středu vyzvedneme víza a hned se vydáme ještě dál, do Nagasaki. Tam se snad zase ozveme.
Fotky jsou z města Hirošima (Kyoto pošlu příště). Všiměte si fotky plakátu, který jsem objevia v Hirošimě. (hlavně knížky, kterou slečna drží v ruce). Jako druhé si všiměte fotky uice v Hirošimě - hlavně počtu semaforů na asi 200m silnice (je jich tam asi 7 na úplně rovném úseku)
Diskuze ↓ Vloženo 13.04.2013
Příjezd do Japonska
Poslední noc v Číně jsme strávili na letišti. Naše letadlo letělo už v 8:45, takže jsme museli být na letišti v 6:45 a první metro by přijelo až po sedmé hodině. Navíc trvá asi 15 minut než se z metra dostanete do haly, takže tohle byla nejjednodušší varianta. Noc nebyla nic moc. Spali jsme málo (já asi hodinu, Michal trochu víc). Odbavení bylo bez problémů. Když nám kontrolovali pasy, já jsem prošla v pohodě. Michal když přišel k přepážce a ukázal pas, tak se pan policista začal smát. Stále si pas prohlížel a nakonec nechal Michala ještě čekat. Nevěděli jsme na co. Nakonec přišel jiný policista a Michala si pečlivě prohlížel (uši, oči, ... :-) No ono není divu, když na fotce v pasu má krátké vlasy a nemá vousy :-) Nakonec uznal, že je to on a propustil nás. Let byl v pohodě, trval jen asi hodinu a půl. Já jsem ho celý prospala, takže mě probudil až náraz o ranvej v Japonsku. :-) Japonská kontrola byla hodně důkladná. Nejprve jsme museli vyplnit každý 2 papíry. Jeden jako vstupní a jeden na proclení. Když jsme konečně došli k přepážce, policisté hodně zkoumali naše pasy. Největší problém byl, že jsme neměli uvedenou adresu v Japonsku. Nedokázali pochopit, že jako turisté ji tam budeme těžko mít. Hotel jsme taky neměli zamluvený, protože jsme měli ubytování přes CS. Asi 15 minut tam řešili tento problém. Nakonec jsme museli napsat, že jedeme do Fukuoky a že si tam najdeme hotel. :-) Pan policista mi řekl, že až pojedeme příště do Japonska, tak že si máme zamluvit hotel předem :-) Tak jsem mu to odkývala. Když jsme procházeli celní kontrolou, tak nás znovu zastavili. Vzali si od nás druhý papír a ukazovali obrázky drog v jakési knize. Tak jsem jim u všeho řekla, že nic samozřjmě nemáme. Následovala velmi důkladná kontrola mého batohu. Paní vyndala doopravdy všechno co jsem tam měla. Michal musel jen odkývat obrázky a prohlédli mu malý batoh. No prostě jsme měli zase štěstí. Ostatní procházeli bez problémů.
1 yen = 0,2Kč
100yenů = 20Kč
Další nečekaný problém byl, že jsme neměli vyměněné jeny (místní měnu). Předpokládali jsme, že na letišti bude bankomat a my si vybereme. To jsme se ale zmýlili. Bankomat byl jen na místní karty. Nějaká slečna nás zavedla do jakési kanceláře, kde nám vyměnili 100juanů na jeny, abychom dojeli na nejbližší nádraží. Zajímavé bylo to, že nám paní v té kanceláři řekla, ať si vyměníme jen nejnutnější peníze, protože u nich je horší kurz než v bance :-) To by se u nás nestalo...Ale to je přesná ukázka Japonské morálky. Sedli jsme tedy do busu směr Saga za 1000Y pro oba. Na nádraží jsme si vybrali z bankomatu a jeli dál do města Fukuoka za 1800Y pro oba. Mají tu slevy na jízdné pro dva, jinak stojí jízda pro jednoho 1000Y. Ve Fukuoce jsme našli pěkné infocentrum, kde je možné na 15min použít wifi a mají spoustu materiálů včetně free mapy. To nás potěšilo, protože v Číně neseženete nic. Nabrali jsme tedy materiál a vydali se směrem kde bydlí náš CS. To jsme našli docela bez problémů. Jen na poslední kousek jsme se museli zeptat jedné paní. Ona nevěděla, a tak našla doma mapu a vydala se s námi barák hledat. Japonci jsou neuvěřitelně ochotní, vždy a za všech okolností se Vám budou snažit pomoct. Navíc se u toho budou klanět :-)
Hiro Nagasaki, náš CS nám ukázal pokoj a šel vařit slíbenou večeři. Měli jsme nádherně naservírované jídlo, jen ho bylo na náš vkus trošku málo :-) Ale bylo to moc dobré. Pak jsme si ještě chvíli povídali a šli jsme spát. Po noci na letišti jsme byli dost unavení.
11.4.2013
Hlavním úkolem dne bylo sehnat víza zpět do Číny. Ráno jsme se vypravili na ambasádu, kde nám ale oznámili, že si nemůžeme víza udělat sami, protože nemáme japonskou občanku. Dali nám kontakt na místní agenturu, která za nás vše událá (samozřejmě s řádným poplatkem). Nezbylo nám tedy nic jiného, než agenturu najít. Ta byla na druhé straně města, a tak jsme jeli tam. Měli jsme lístek na bus na celý den pro oba za 1000Y. Agenturu jsme našli docela v pohodě. Paní byla milá, mluvila docela dobře anglicky. Vízum stojí 4000Y pro ambasádu a 4000Y za vypracování jakéhosi papíru, který bude sloužit jako japonská občanka. Jen zbytečné papírování, ale jinak to nejde. Pak jsme museli doložit letenku do Číny a z Číny a hotely na celou dobu pobytu. To vše by nám taky zařídili, ale za další 2000Y na osobu. To jsme odmítli a domluvili se, že vše uděláme a pošleme mailem. Pokud by nám to dělala agentura, platilo by to pouze než udělají víza a pak se rezervace automaticky zruší. Tak jakou to má cenu? No, my jsme byli rádi, že víza budou. 17.4. si je máme vyzvednout ve Fukuoce. Pak jsme ještě trochu prohlédli město a jeli zpět "domů" dělat zmíněné rezervace. Letenku zpět do Číny jsme objednali na 22.4. Pak je tady jakýsi týden svátků, takže letenky byly hrozně drahé. Bude nám muset stačit dvanáct dní v Japonsku.
12.4.2013
Rozhodli jsme se jet dál, do města Hirošima, které leží na jiném ostrově. Chtěli jsme jet stopem, ale celé město je protkané dálnicemi, a tak se nám to nepodařilo. Nakonec nám nezbyl nic jiného, než odjet busem za 4000Y/os. V Hirošimě jsme nenašli CS (nikdo se neozval), a tak jsme přespali v parku. Noc byla v pohodě a dneska je konečně krásné počasí. Tak snad to vydrží. Ještě by mohlo být trochu tepleji. (podle předpovědi je kolem 10ti stupňů přes den. Dneska to vypadá ale na teplejší den. Tak uvidíme).
Poslední noc v Číně jsme strávili na letišti. Naše letadlo letělo už v 8:45, takže jsme museli být na letišti v 6:45 a první metro by přijelo až po sedmé hodině. Navíc trvá asi 15 minut než se z metra dostanete do haly, takže tohle byla nejjednodušší varianta. Noc nebyla nic moc. Spali jsme málo (já asi hodinu, Michal trochu víc). Odbavení bylo bez problémů. Když nám kontrolovali pasy, já jsem prošla v pohodě. Michal když přišel k přepážce a ukázal pas, tak se pan policista začal smát. Stále si pas prohlížel a nakonec nechal Michala ještě čekat. Nevěděli jsme na co. Nakonec přišel jiný policista a Michala si pečlivě prohlížel (uši, oči, ... :-) No ono není divu, když na fotce v pasu má krátké vlasy a nemá vousy :-) Nakonec uznal, že je to on a propustil nás. Let byl v pohodě, trval jen asi hodinu a půl. Já jsem ho celý prospala, takže mě probudil až náraz o ranvej v Japonsku. :-) Japonská kontrola byla hodně důkladná. Nejprve jsme museli vyplnit každý 2 papíry. Jeden jako vstupní a jeden na proclení. Když jsme konečně došli k přepážce, policisté hodně zkoumali naše pasy. Největší problém byl, že jsme neměli uvedenou adresu v Japonsku. Nedokázali pochopit, že jako turisté ji tam budeme těžko mít. Hotel jsme taky neměli zamluvený, protože jsme měli ubytování přes CS. Asi 15 minut tam řešili tento problém. Nakonec jsme museli napsat, že jedeme do Fukuoky a že si tam najdeme hotel. :-) Pan policista mi řekl, že až pojedeme příště do Japonska, tak že si máme zamluvit hotel předem :-) Tak jsem mu to odkývala. Když jsme procházeli celní kontrolou, tak nás znovu zastavili. Vzali si od nás druhý papír a ukazovali obrázky drog v jakési knize. Tak jsem jim u všeho řekla, že nic samozřjmě nemáme. Následovala velmi důkladná kontrola mého batohu. Paní vyndala doopravdy všechno co jsem tam měla. Michal musel jen odkývat obrázky a prohlédli mu malý batoh. No prostě jsme měli zase štěstí. Ostatní procházeli bez problémů.
1 yen = 0,2Kč
100yenů = 20Kč
Další nečekaný problém byl, že jsme neměli vyměněné jeny (místní měnu). Předpokládali jsme, že na letišti bude bankomat a my si vybereme. To jsme se ale zmýlili. Bankomat byl jen na místní karty. Nějaká slečna nás zavedla do jakési kanceláře, kde nám vyměnili 100juanů na jeny, abychom dojeli na nejbližší nádraží. Zajímavé bylo to, že nám paní v té kanceláři řekla, ať si vyměníme jen nejnutnější peníze, protože u nich je horší kurz než v bance :-) To by se u nás nestalo...Ale to je přesná ukázka Japonské morálky. Sedli jsme tedy do busu směr Saga za 1000Y pro oba. Na nádraží jsme si vybrali z bankomatu a jeli dál do města Fukuoka za 1800Y pro oba. Mají tu slevy na jízdné pro dva, jinak stojí jízda pro jednoho 1000Y. Ve Fukuoce jsme našli pěkné infocentrum, kde je možné na 15min použít wifi a mají spoustu materiálů včetně free mapy. To nás potěšilo, protože v Číně neseženete nic. Nabrali jsme tedy materiál a vydali se směrem kde bydlí náš CS. To jsme našli docela bez problémů. Jen na poslední kousek jsme se museli zeptat jedné paní. Ona nevěděla, a tak našla doma mapu a vydala se s námi barák hledat. Japonci jsou neuvěřitelně ochotní, vždy a za všech okolností se Vám budou snažit pomoct. Navíc se u toho budou klanět :-)
Hiro Nagasaki, náš CS nám ukázal pokoj a šel vařit slíbenou večeři. Měli jsme nádherně naservírované jídlo, jen ho bylo na náš vkus trošku málo :-) Ale bylo to moc dobré. Pak jsme si ještě chvíli povídali a šli jsme spát. Po noci na letišti jsme byli dost unavení.
11.4.2013
Hlavním úkolem dne bylo sehnat víza zpět do Číny. Ráno jsme se vypravili na ambasádu, kde nám ale oznámili, že si nemůžeme víza udělat sami, protože nemáme japonskou občanku. Dali nám kontakt na místní agenturu, která za nás vše událá (samozřejmě s řádným poplatkem). Nezbylo nám tedy nic jiného, než agenturu najít. Ta byla na druhé straně města, a tak jsme jeli tam. Měli jsme lístek na bus na celý den pro oba za 1000Y. Agenturu jsme našli docela v pohodě. Paní byla milá, mluvila docela dobře anglicky. Vízum stojí 4000Y pro ambasádu a 4000Y za vypracování jakéhosi papíru, který bude sloužit jako japonská občanka. Jen zbytečné papírování, ale jinak to nejde. Pak jsme museli doložit letenku do Číny a z Číny a hotely na celou dobu pobytu. To vše by nám taky zařídili, ale za další 2000Y na osobu. To jsme odmítli a domluvili se, že vše uděláme a pošleme mailem. Pokud by nám to dělala agentura, platilo by to pouze než udělají víza a pak se rezervace automaticky zruší. Tak jakou to má cenu? No, my jsme byli rádi, že víza budou. 17.4. si je máme vyzvednout ve Fukuoce. Pak jsme ještě trochu prohlédli město a jeli zpět "domů" dělat zmíněné rezervace. Letenku zpět do Číny jsme objednali na 22.4. Pak je tady jakýsi týden svátků, takže letenky byly hrozně drahé. Bude nám muset stačit dvanáct dní v Japonsku.
12.4.2013
Rozhodli jsme se jet dál, do města Hirošima, které leží na jiném ostrově. Chtěli jsme jet stopem, ale celé město je protkané dálnicemi, a tak se nám to nepodařilo. Nakonec nám nezbyl nic jiného, než odjet busem za 4000Y/os. V Hirošimě jsme nenašli CS (nikdo se neozval), a tak jsme přespali v parku. Noc byla v pohodě a dneska je konečně krásné počasí. Tak snad to vydrží. Ještě by mohlo být trochu tepleji. (podle předpovědi je kolem 10ti stupňů přes den. Dneska to vypadá ale na teplejší den. Tak uvidíme).
Diskuze ↓ Vloženo 12.04.2013
Do Japonska jsme dorazili v pořádku a bez problémů.
11.4.2013 jsme zařídili víza a 12.4.2013 vyrazíme stopem do Hirošimi. Snad nám bude přát štěstí. Jen co budu mít chvíli čas, napíšu naše nové dojmy z Japonska. Zpáteční letenku jsme koupili už na 22.4., takže moc času nemáme.
11.4.2013 jsme zařídili víza a 12.4.2013 vyrazíme stopem do Hirošimi. Snad nám bude přát štěstí. Jen co budu mít chvíli čas, napíšu naše nové dojmy z Japonska. Zpáteční letenku jsme koupili už na 22.4., takže moc času nemáme.