Diskuze ↓ Vloženo 07.06.2013
4.-7.6.2013
Poslední dny naší cesty jsme strávilii opět v Ulanbátaru. V tomhle městě jsme strávili asi nejvíce času ze všech měst, co jsme za celou dobu navštívili. Důvodů je hned několik. Za prvé ruská ambasáda, která nám od začátku do konce házela klacky pod nohy jak jen to šlo, takže nám trvalo neuvěřitelně dlouho víza vyřídit a za druhé pohodlí u našich skvělých hostitelů - Boyi a jejího manžela. Oběma patří veliké díky za to, jak úžasně se o nás starali. Pokud se vše podaří, měli by nás v ČR navštívit. Už se na ně moc těšíme.
Ještě jednou se vrátím k ruské ambasádě v Ulanbátaru. Jak už jsem psala dříve, občané ČR a pár dalších zemí si tu mohou nechat udělat turistické vízum za 46USD. Problém je ale v tom, že potřebujete zvací dopis od jakési ruské agentury a ten si sami sehnat nedokážete. Není teda jiné východisko, než si víza nechat udělat od agentury. To vás ale přijde na 100-130USD. Takže částka za vízum rapidně naroste. Druhou možností je tzv. tranzitní vízum. Na vývěsné tabuli před ambasádou se dočtete, že je na 10dní (nesmí být na delší dobu) a stojí také 46USD (pro občany ČR). Smíte během cesty udělat jen jednu zastávku a tam smíte zůstat 2 noci. Zbytek musíte strávit v dopravním prostředku. K vízu musíte předložit všechny jízdenky (případně letenky) do Ruska a z Ruska. Což také není jednoduché. Jízdenky z Ulanbátaru do Moskvy koupíte bez problémů tady. Jenže z Moskvy do Kyjeva (případně jinam) musíte koupit přes internet. Ruské stránky tady sice fungují, ale nejde na nich zaplatit platební kartou. Takže jsou vám vlastně k ničemu. Pak existuje spousta jiných, komerčních stránek, kde se dají lístky koupit, ale jsou o cca 400 a více korun dražší. My jsme si tedy koupili do Moskvy lístek na vlak a z Moskvy zarezervovali letenku do Bratislavy (letenku jsme neměli v úmyslu použit, rezervace normálně propadla. To už jsme udělali několikrát na jiná víza). Když jsme si ale víza vyzvedli, nebyly na 10 dní tak, jak psali na tabuli, ale jen na 6 dní (na co nejkratší čas podle našich jízdenky a letenky). To nás vůbec nepotěšilo, protože to pro nás znamená, že musíme Rusko opustit nejdéle 12.6. Problém je, že do Moskvy přijedeme až 11.6. v poledne. Nezbyde nám tedy nic jiného, než sednout na první vlak který pojede do Kyjeva a hned odjet. Cesta trvá totiž asi 12h a druhý den už bychom to nemuseli stihnout. Druhým problémem na vízech bylo, že nám tam napsali, že tranzit bude na Slovensko (podle letenky). Jenže oni tam nenapsali Slovensko, ale Slovinsko. Takže na ruské ambasádě asi nevědí, že jsou to dvě rozdílné země. Šli jsme tedy opět na ambasádu, vízum jim ukázali a oni bez jakékoli omluvy nebo udivení celé vízum přepsali. Takže my čekáme 10 dní než nám vízum vystaví, a pak během 10ti minut máme víza nová. Trochu zvláštní. Snad nám nebudou dělat na Ukrajinských hranicích problémy s tím, že tranzit je na Slovensko a my jedeme do Ukrajiny (ale logicky vlakem musíme přes Ukrajinu, když Rusko se Slovenskem nesousedí).
Co se týče jídla, tak Michal si vyzkoušel další novinku. Po ochutnání ovčích vnitřností si dal i vařenou ovčí hlavu. Mongolové říkají, že největší delikatesou jsou uši a oči. Kdo sní jedno oko, musí sníst i to druhé. :-) Já jsem hlavu jíst odmítla. Michal vyzkoušel všechno. Jazyk je prý delikatesa. Uši nic extra a oči jsou prý zvláštní. Jinak oči jsou doopravdy celý uvařený. Vymáčkne se zevnitř jen čočka (ta je tvrdá a vypadne) a takový obal. Všechno ostatní se sní. Já jako pozorovatel musím říct, že to vypadá hrozně. :-)
Mongolsko je tedy za námi. Je to úžasná, téměř nedotčená země. Má jen necelé 3 miliony obyvatel. 1/3 z nich (asi 1milion) žije v Ulanbátaru. Ten také podle toho vypadá. Spousta lidí zde žije v jurtách všude kolem města. Lidé tu nemají práci, topí vším co najdou. Město je tedy v zimě (a často i v této době) plné smogu. Je tu šílená doprava. Neustále stojíte v kolonách. Mongolové řídí úplně šíleným způsobem. V kolonách se předjíždejí, zatroubí a jedou...hrůza. Jako chodec to tu nemáte vůbec jednoduché.
Jejich příroda je ale úplně úžasná. Tím, že Mongolsko je obrovská země a žije tu tak málo obyvatel, je nedotčená. Všude se pasou stáda zvířat (ovce, kozy, krávy, koně, yaci i velbloudi) a jen sem tam uvidíte jednu či dvě jurty. Můžete jet třeba sto kilometrů a nepotkáte ani človíčka. Mají tady poušť Gobi, step, hory, spoustu řek a jezer.
Cesty jsou tu v dost hrozném stavu. Tam, kam vede asfaltka je to docela OK, i když zdaleka ne všechny asfaltky jsou dobré. Jakmile se ale dostanete mimo Ulanbátar a mimo hlavní trasy, už na asfaltku nenarazíte. Po polních cestách jezdí Mongolové jako blázni. Jejich auta musí být během pár jízd úplně zničená. Jinak se ale po nich mo rychle jet nedá, protože jsou plné výmolů, kaluží, bahna, atd. Další věcí je, že není lehké do přírody cestovat. Do hlavních měst jezdí autobusy a na sever do Erdenetu vlak. To je ale všechno. Dál už musíte drahými džípy. Jiná možnost není. My jsme měli veliké štěstí, že jsme potkali Jürgena. Nemuseli jsme tedy dopravu řešit.
Dál nás čeká jízda vlakem do Moskvy. Dneska tj. 7.6.2013 v 13:50 (Mongolského času) sedáme do vlaku a vyrážíme. Do Moskvy dorazíme v úterý 11.6.2013 po poledni. Hned se pokusíme koupit lístky na vlak do Kyjeva. Tam bychom měli dorazit ve středu 12.6.2013 ráno. Pak chceme navštívit na pár dní Ukrajinu (Kyjev, Lvov, Koločava...) a pak už jen přejet Slovensko a ČR a jsme doma.
Už se na všechny moc těšíme.
Poslední dny naší cesty jsme strávilii opět v Ulanbátaru. V tomhle městě jsme strávili asi nejvíce času ze všech měst, co jsme za celou dobu navštívili. Důvodů je hned několik. Za prvé ruská ambasáda, která nám od začátku do konce házela klacky pod nohy jak jen to šlo, takže nám trvalo neuvěřitelně dlouho víza vyřídit a za druhé pohodlí u našich skvělých hostitelů - Boyi a jejího manžela. Oběma patří veliké díky za to, jak úžasně se o nás starali. Pokud se vše podaří, měli by nás v ČR navštívit. Už se na ně moc těšíme.
Ještě jednou se vrátím k ruské ambasádě v Ulanbátaru. Jak už jsem psala dříve, občané ČR a pár dalších zemí si tu mohou nechat udělat turistické vízum za 46USD. Problém je ale v tom, že potřebujete zvací dopis od jakési ruské agentury a ten si sami sehnat nedokážete. Není teda jiné východisko, než si víza nechat udělat od agentury. To vás ale přijde na 100-130USD. Takže částka za vízum rapidně naroste. Druhou možností je tzv. tranzitní vízum. Na vývěsné tabuli před ambasádou se dočtete, že je na 10dní (nesmí být na delší dobu) a stojí také 46USD (pro občany ČR). Smíte během cesty udělat jen jednu zastávku a tam smíte zůstat 2 noci. Zbytek musíte strávit v dopravním prostředku. K vízu musíte předložit všechny jízdenky (případně letenky) do Ruska a z Ruska. Což také není jednoduché. Jízdenky z Ulanbátaru do Moskvy koupíte bez problémů tady. Jenže z Moskvy do Kyjeva (případně jinam) musíte koupit přes internet. Ruské stránky tady sice fungují, ale nejde na nich zaplatit platební kartou. Takže jsou vám vlastně k ničemu. Pak existuje spousta jiných, komerčních stránek, kde se dají lístky koupit, ale jsou o cca 400 a více korun dražší. My jsme si tedy koupili do Moskvy lístek na vlak a z Moskvy zarezervovali letenku do Bratislavy (letenku jsme neměli v úmyslu použit, rezervace normálně propadla. To už jsme udělali několikrát na jiná víza). Když jsme si ale víza vyzvedli, nebyly na 10 dní tak, jak psali na tabuli, ale jen na 6 dní (na co nejkratší čas podle našich jízdenky a letenky). To nás vůbec nepotěšilo, protože to pro nás znamená, že musíme Rusko opustit nejdéle 12.6. Problém je, že do Moskvy přijedeme až 11.6. v poledne. Nezbyde nám tedy nic jiného, než sednout na první vlak který pojede do Kyjeva a hned odjet. Cesta trvá totiž asi 12h a druhý den už bychom to nemuseli stihnout. Druhým problémem na vízech bylo, že nám tam napsali, že tranzit bude na Slovensko (podle letenky). Jenže oni tam nenapsali Slovensko, ale Slovinsko. Takže na ruské ambasádě asi nevědí, že jsou to dvě rozdílné země. Šli jsme tedy opět na ambasádu, vízum jim ukázali a oni bez jakékoli omluvy nebo udivení celé vízum přepsali. Takže my čekáme 10 dní než nám vízum vystaví, a pak během 10ti minut máme víza nová. Trochu zvláštní. Snad nám nebudou dělat na Ukrajinských hranicích problémy s tím, že tranzit je na Slovensko a my jedeme do Ukrajiny (ale logicky vlakem musíme přes Ukrajinu, když Rusko se Slovenskem nesousedí).
Co se týče jídla, tak Michal si vyzkoušel další novinku. Po ochutnání ovčích vnitřností si dal i vařenou ovčí hlavu. Mongolové říkají, že největší delikatesou jsou uši a oči. Kdo sní jedno oko, musí sníst i to druhé. :-) Já jsem hlavu jíst odmítla. Michal vyzkoušel všechno. Jazyk je prý delikatesa. Uši nic extra a oči jsou prý zvláštní. Jinak oči jsou doopravdy celý uvařený. Vymáčkne se zevnitř jen čočka (ta je tvrdá a vypadne) a takový obal. Všechno ostatní se sní. Já jako pozorovatel musím říct, že to vypadá hrozně. :-)
Mongolsko je tedy za námi. Je to úžasná, téměř nedotčená země. Má jen necelé 3 miliony obyvatel. 1/3 z nich (asi 1milion) žije v Ulanbátaru. Ten také podle toho vypadá. Spousta lidí zde žije v jurtách všude kolem města. Lidé tu nemají práci, topí vším co najdou. Město je tedy v zimě (a často i v této době) plné smogu. Je tu šílená doprava. Neustále stojíte v kolonách. Mongolové řídí úplně šíleným způsobem. V kolonách se předjíždejí, zatroubí a jedou...hrůza. Jako chodec to tu nemáte vůbec jednoduché.
Jejich příroda je ale úplně úžasná. Tím, že Mongolsko je obrovská země a žije tu tak málo obyvatel, je nedotčená. Všude se pasou stáda zvířat (ovce, kozy, krávy, koně, yaci i velbloudi) a jen sem tam uvidíte jednu či dvě jurty. Můžete jet třeba sto kilometrů a nepotkáte ani človíčka. Mají tady poušť Gobi, step, hory, spoustu řek a jezer.
Cesty jsou tu v dost hrozném stavu. Tam, kam vede asfaltka je to docela OK, i když zdaleka ne všechny asfaltky jsou dobré. Jakmile se ale dostanete mimo Ulanbátar a mimo hlavní trasy, už na asfaltku nenarazíte. Po polních cestách jezdí Mongolové jako blázni. Jejich auta musí být během pár jízd úplně zničená. Jinak se ale po nich mo rychle jet nedá, protože jsou plné výmolů, kaluží, bahna, atd. Další věcí je, že není lehké do přírody cestovat. Do hlavních měst jezdí autobusy a na sever do Erdenetu vlak. To je ale všechno. Dál už musíte drahými džípy. Jiná možnost není. My jsme měli veliké štěstí, že jsme potkali Jürgena. Nemuseli jsme tedy dopravu řešit.
Dál nás čeká jízda vlakem do Moskvy. Dneska tj. 7.6.2013 v 13:50 (Mongolského času) sedáme do vlaku a vyrážíme. Do Moskvy dorazíme v úterý 11.6.2013 po poledni. Hned se pokusíme koupit lístky na vlak do Kyjeva. Tam bychom měli dorazit ve středu 12.6.2013 ráno. Pak chceme navštívit na pár dní Ukrajinu (Kyjev, Lvov, Koločava...) a pak už jen přejet Slovensko a ČR a jsme doma.
Už se na všechny moc těšíme.
Diskuze ↓ Vloženo 04.06.2013
24.-26.5.2013
Víkend jsme strávili v Ulanbátaru. V sobotu jsme dopoledne byli u Boyi
a odpoledne jsem se vydali do města. Sešli jsme se s Jürgenem a
domluvili jsme se jak to bude dál a navštívili jsme společně jedno
muzeum. Pak jsme se s Michalem vydali na "Black market", kde ale bylo
jen samé oblečení a boty. Našli jsme i nějaké jídlo, ale nic
speciálního jsme nekoupili.
V neděli jsme byli u Boyi doma. Michal malinko pomáhal s úpravou kolem
domu, jinak jsme nedělali nic. Večer nám sousedi darovali ovčí
vnitřnosti. V Mongolsku je prý zvykem, když máte zabíjačku, darovat
každému ze sousedů malinko. My jsme tedy dostali vnitřnosti. Boya nám
je uvařila s pepřem a solí (prý je to tradiční mongolské jídlo). Hodně
jsem se toho děsila, když jsem cítila tu "vůni", která se linula celým
domem. Ani nemluvím o tom, jak to vypadalo :-) Nakonec ale musím říct,
že polívka byla výborná (jen nesmíte dýchat). Z vnitřností jsem
ochutnala játra a krev ve střevech. Na nic jinýho jsem neměla odvahu.
Michal toho zkusil víc a říkal, že to bylo docela dobrý. :-)
27.5. – 3.6.2013
V pondělí (27.5.) jsme podle domluvy dorazili v 10h k opravně
Mercedes v Ulanbátaru. Tam jsme se měli sejít s Jürgenem. Nevěděli
jsem, jestli s ním budeme moct vyrazit na další cestu, protože byly
problémy s opravou a výměnou pneumatik. Nakonec se podařilo rezervu
opravit. Bohužel náhradní pneumatiky správné velikosti v Ulanbátaru
nejde sehnat. Odjeli jsme tedy na těch starých.
Cestou nás čekala velká změna počasí. Už v Ulanbátaru začalo pršet,
asi po hodině nás potkala sněhová bouře. Celou cestu buď sněžilo nebo
pršelo. Nakonec se nám podařilo bouři ujet a za městem Darkhan bylo
sucho. Zakempovali jsme u řeky. Foukal ale šílený, studený vítr. Dali
jsme si tedy vevnitř v autě večeři. Když jsme chtěli vylézt ven a jít
si postavit stan, nešly ani otevřít dveře, jak silný foukal vítr.
Jürgen tedy řekl, že ven jít nemůžeme a nechal nás spát uvnitř. Za to
jsme byli doopravdy vděční.
V úterý (28.5.) ráno byla zima jako blázen (v autě byly 4stupně, takže
venku ještě míň). Vyrazili jsme tedy na další cestu směr Erdenet.
Kousíček od našeho kempoviště začal být sníh. Místy bylo napadáno
možná 10cm. Sníh sice pomalinku roztával, přesto jsme jeli ve
sněhových kolejích ještě ve 3h odpoledne. Pak se najednou začalo dost
oteplovat a sníh zmizel. Bohužel zmizela i asfaltová silnice a my jsme
museli dál pokračovat po prašné, děravé polní cestě. Ujeli jsme asi
35km a zakempovali jsme u pěkné, široké řeky (Selenge Moron). Dneska
budeme určitě spát venku a vyzkoušíme Boyi stan, který jsme si
půjčili.
Středeční ráno (29.5.) bylo dost chladné. Teploměr v autě ukazoval jen
3 stupně. Svítilo ale sluníčko, takže vstávání bylo příjemné. Všichni
jsme si dali ranní koupel v řece. Byla šíleně studená, ale co by
člověk neudělal pro svoji očistu. Pak už nás čekala jen úmorná jízda
autem po strašlivých polních cestách. 100km jsme jeli neuvěřitelných 7
hodin. Cesta je šíleně vyježděná, děravá, sem tam projíždíte potokem
nebo kalužemi. Příroda kolem je krásná. Konečně jsme mezi horami,
takže nejsou kolem nás jen holé pláně,ale modřínové lesy a hory.
Zakotvili jsme u města Ikh-Uul u stejné řeky jako včera. Michal se
pokoušel chytit nějaké ryby na večeři, ale žádné v řece nejsou.
Nejspíš proto, že se tu všude kolem pasou stáda dobytka. Dali jsme si
tedy k večeři brambory se zeleninou a vajíčkem. Ale pochutnali jsme
si.
Čtvrteční rán (30.5.) začalo deštěm, takže nás to vyhnalo z našeho
šíleného stanu do auta. Pršelo sice jenom asi 10 minut a trošku, ale
my jsme měli ve stanu mokro. Tenhle stan je vhodný tak možná na pláž
nebo na zahradu pro děti na hraní, ale určitě ne do deště. No nějak to
s ním budeme muset ještě přežít. Každopádně cesta pokračovala dál
stejnou, rozježděnou, děravou cestou jako včera. O malinko se tedy
zlepšila, ale jen o kousek. 100km jsme tentokrát ujeli za pět a půl
hodiny. Z města Murun se už jelo snadno, protože je tam úplně nová
100km dlouhá silnice až k jezeru do města Khatgal. Zakempovali jsme
kousek od města na druhé straně jezera. Fouká tu ledový vítr, je tu
zima jako blázen. Na jezeře plavou kusy ledu a dál se zdá být ještě
zamrzlé. Uvidíme zítra, až kousek popojedeme kolem jezera. Pak už se
budeme muset s Jürgenem rozloučit. On se vydá na sever na hranice s
Ruskem a pak dál k Bajkalu a my se vydáme zpět do Ulanbátaru, kde
musíme vyzvednout víza, pobýt pár posledních dní u Boyi a v pátek hurá
do vlaku směr Moskva. Může se stát, že se s Jürgenem potkáme ještě na
Ukrajině.
Poslední květnový den (pátek 31.5.2013) začal asi dvouhodinovou jízdou
v těžkém terénu. Vydali jsme se totiž podél jezera. Jürgen totiž míří
na sever na hranice s Ruskem a my jsme se s ním ještě jeden den
popovezli. Nakonec ale není jisté jak se zítra Jürgen rozhodne. Buď
bude pokračovat šílenou cestou na sever, kdy ale jede tak 5km/h
protože rychleji to prostě nejde (a navíc není jisté, že přes hranice
projede, protože nevíme, jestli jsou otevřené pro cizince nebo ne).
Druhá možnost je,že pojede zpět asi 600km a odtud na jiné hranice. To
by pro nás bylo výhodné, protože bychom se s ním svezli až do
Erdenetu, odkud nám jede noční vlak do Ulanbátaru. Tak se uvidí zítra
jak to dopadne. Jinak jsme celý den věnovali putování kolem jezera. Je
nádherné počasí, jen chladno. Ráno bylo -5st., ale přes den to krásně
vyhřálo sluníčko a bylo moc příjemně. (i když jsem měla na sobě stále
2 mikiny). Jezero Khovsgol je nádherné s úplně průzračnou
křišťálovou vodou. Bohužel je ještě stále možná z 99% pokryto ledem.
Jen u krajů jezero pomalu rozmrzá. Ráno tu byl ale nový, tenčí led.
Dneska ráno (sobota 1.6.)se Jürgen rozhodl pro cestu zpět, protože
cesta na sever byla vážně v šíleným stavu a představa jízdy 5km/h
200km, je dost šílená. Dneska jsme tedy s ním dojeli zpět do města
Murun, kde jsme nakoupili chybějící potraviny. Když jsme ale vyrazili
dál, zjistili jsme, že někdo ukradl kolo, které bylo vpředu na autě.
Samozřejmě se nám zloděje vypátrat nepodařilo, a tak jsme pokračovali
dál, bez kola. Čekala nás již známá jízda po polních cestách. Nakonec
se nám podařilo ujet asi 100km kousek před město Ikh-Uul. Tam jsme
zakempovali. Bohužel se nedalo dojet až k řece, a tak stojíme u
jakéhosi slepého ramene. Řeka je asi kilometr daleko. Zítra se vydáme
dál po polní cestě. Čeká nás ještě asi 130km. Uvidíme, kam zítra
stihneme dojet.
V neděli (2.6.) jsme pokračovali v cestě zpět. Polní cesta byla velmi
špatná. Jelo se nám ale docela dobře až do doby, něž jsme narazili na
dost podmáčený kousek cesty. Tam se bohužel opakovala situace z cesty
z Kharakorum a auto se nám zabořilo do bahna. Tentokrát jsme ale
zapadli ještě hůř než minule. Sedm hodin jsme se snažili auto
vyprostit, nanosili jsme pod kola asi tunu kamínků, ale bohužel marně.
Michal nakonec stopnul 3 náklaďáky. První se nás pokoušel vyprostit,,
ale než k nám dojel, tak sám taky zapadl Další dva pak chtěli
peníze, jinak že nás prý nevytáhnou. My jsme samozřejmě nic platit
nechtěli. Jedni tedy odjeli a druzí přijeli až k nám. Nakonec nás z
děr vytáhli. Pak ale dost tvrdě vyžadovali zaplacení. Vyhrožovali nám,
že nám auto zatlačí zpět do děr, byli poměrně agresivní. Když ale
viděli, že s námi jejich agresivita vůbec nic nedělá, tak nakonec se
sprostými pokřiky odjeli Když jsme viděli, jak hluboko bylo auto
zahrabané, neměli bychom šanci sami se z děr dostat. Odjeli jsme ještě
asi hodinu. Už téměř za tmy jsme parkovali u řeky. Jsme rádi, že
nakonec všechno dobře dopadlo.
V pondělí (3.6.) jsme dokončili jízdu po šílených polních cestách a
posledních cca 140km jsme jeli po asfaltu. Celý den jsme potkávali
účastníky rally Peking to Paris 2013, kteří se vydali ve starých
autech (veteránech) na tuhle dlouhou cestu. Byla to zajímavá podívaná.
Nejvíce jsme obdivovali ty, kteří měli otevřené auto, takže na těch
polních cestách na ně lítal všechen ten prach. Pak jsme potkali
Kanaďany, kteří měli nějaký problém s autem. Jürgen se jim snažil
pomoci, a tak jsme se dozvěděli, že na závod jeli z Kanady lodí. Teď
jedou rally (28.5. – 29.6.). Pak se vydají zpět do Kanady (lodí) a
přejdou celou Kanadu až domů. Koho by zajímaly nějaké informace o
rally můžete kouknout na www.endurorally.com. Koho by zajímaly
informace o Kanaďanech (má tam být vidět kde přesně jsou) koukněte na
cowboyscadillac.blogspot.ca .
Podařilo se nám dojet až do města Erdenet, odkud jede vlak až do
Ulanbátaru. Nechali jsme se vysadit ve středu města s tím, že na vlak
to je asi 1,5km. Rozloučíli jsme se s Jürgenem, poděkovali mu za vše a
vyrazili jsme na nádraží. Jaké bylo ale překvapení, když jsme stále
šli a šli a nádraží nikde. Nakonec jsme šli asi hodinu a zastavilo nám
auto s dvěma mladými policisty (kterých jsme se předtím ptali na
cestu) a svezli nás ještě pořádný kus. Na nádraží je to minimálně 8km
z města. Naštěstí jsme koupili lístky ještě na ten samý den a v 19:40
jsme odjeli vlakem. Čeká nás noční jízda a před 8h ráno bychom měli
být v Ulanbátaru. V poledne si musíme na ruské ambasádě vyzvednout
naše víza a večer nás Boya nabere autem někde ve městě a pojedeme k
nim domů. Nejvíc se těšíme na teplou sprchu (párkrát jsme se myli v
řece) a naše věci se moc těší na pračku
Mongolsko se nám pomalý chýlí ke konci. V plánu už nemáme nic
speciálního. Možná se vydáme za Ulanbátar na asi 15km dlouhou
procházku v horách. Boyin manžel nám slíbil, že pokud to půjde, vezmou
nás na tradiční mongolský folkový koncert, takže na to jsme moc
zvědaví. Každopádně v pátek 11.6. 2013 po 13h nastupujeme do vlaku
směr Moskva. Cesta potrvá 5 dní. V Moskvě bychom měli být v úterý po
poledni. Pokusíme se hned koupit lístky na vlak do Kieva. Když se to
nepodaří, přespíme jednu noc v Moskvě a pojedeme snad další den. Jsme
hodně omezení tranzitními vízy, takže smíme mít jen jednu zastávku a
spát maximálně 2 noci mimo dopravní prostředek. Na Ukrajině se možná
potkáme s Jürgenem, který tam má také namířeno. Odtud nás už čeká
přejezd přes Slovensko do ČR. Už se na Vás všechny moc těšíme!
Víkend jsme strávili v Ulanbátaru. V sobotu jsme dopoledne byli u Boyi
a odpoledne jsem se vydali do města. Sešli jsme se s Jürgenem a
domluvili jsme se jak to bude dál a navštívili jsme společně jedno
muzeum. Pak jsme se s Michalem vydali na "Black market", kde ale bylo
jen samé oblečení a boty. Našli jsme i nějaké jídlo, ale nic
speciálního jsme nekoupili.
V neděli jsme byli u Boyi doma. Michal malinko pomáhal s úpravou kolem
domu, jinak jsme nedělali nic. Večer nám sousedi darovali ovčí
vnitřnosti. V Mongolsku je prý zvykem, když máte zabíjačku, darovat
každému ze sousedů malinko. My jsme tedy dostali vnitřnosti. Boya nám
je uvařila s pepřem a solí (prý je to tradiční mongolské jídlo). Hodně
jsem se toho děsila, když jsem cítila tu "vůni", která se linula celým
domem. Ani nemluvím o tom, jak to vypadalo :-) Nakonec ale musím říct,
že polívka byla výborná (jen nesmíte dýchat). Z vnitřností jsem
ochutnala játra a krev ve střevech. Na nic jinýho jsem neměla odvahu.
Michal toho zkusil víc a říkal, že to bylo docela dobrý. :-)
27.5. – 3.6.2013
V pondělí (27.5.) jsme podle domluvy dorazili v 10h k opravně
Mercedes v Ulanbátaru. Tam jsme se měli sejít s Jürgenem. Nevěděli
jsem, jestli s ním budeme moct vyrazit na další cestu, protože byly
problémy s opravou a výměnou pneumatik. Nakonec se podařilo rezervu
opravit. Bohužel náhradní pneumatiky správné velikosti v Ulanbátaru
nejde sehnat. Odjeli jsme tedy na těch starých.
Cestou nás čekala velká změna počasí. Už v Ulanbátaru začalo pršet,
asi po hodině nás potkala sněhová bouře. Celou cestu buď sněžilo nebo
pršelo. Nakonec se nám podařilo bouři ujet a za městem Darkhan bylo
sucho. Zakempovali jsme u řeky. Foukal ale šílený, studený vítr. Dali
jsme si tedy vevnitř v autě večeři. Když jsme chtěli vylézt ven a jít
si postavit stan, nešly ani otevřít dveře, jak silný foukal vítr.
Jürgen tedy řekl, že ven jít nemůžeme a nechal nás spát uvnitř. Za to
jsme byli doopravdy vděční.
V úterý (28.5.) ráno byla zima jako blázen (v autě byly 4stupně, takže
venku ještě míň). Vyrazili jsme tedy na další cestu směr Erdenet.
Kousíček od našeho kempoviště začal být sníh. Místy bylo napadáno
možná 10cm. Sníh sice pomalinku roztával, přesto jsme jeli ve
sněhových kolejích ještě ve 3h odpoledne. Pak se najednou začalo dost
oteplovat a sníh zmizel. Bohužel zmizela i asfaltová silnice a my jsme
museli dál pokračovat po prašné, děravé polní cestě. Ujeli jsme asi
35km a zakempovali jsme u pěkné, široké řeky (Selenge Moron). Dneska
budeme určitě spát venku a vyzkoušíme Boyi stan, který jsme si
půjčili.
Středeční ráno (29.5.) bylo dost chladné. Teploměr v autě ukazoval jen
3 stupně. Svítilo ale sluníčko, takže vstávání bylo příjemné. Všichni
jsme si dali ranní koupel v řece. Byla šíleně studená, ale co by
člověk neudělal pro svoji očistu. Pak už nás čekala jen úmorná jízda
autem po strašlivých polních cestách. 100km jsme jeli neuvěřitelných 7
hodin. Cesta je šíleně vyježděná, děravá, sem tam projíždíte potokem
nebo kalužemi. Příroda kolem je krásná. Konečně jsme mezi horami,
takže nejsou kolem nás jen holé pláně,ale modřínové lesy a hory.
Zakotvili jsme u města Ikh-Uul u stejné řeky jako včera. Michal se
pokoušel chytit nějaké ryby na večeři, ale žádné v řece nejsou.
Nejspíš proto, že se tu všude kolem pasou stáda dobytka. Dali jsme si
tedy k večeři brambory se zeleninou a vajíčkem. Ale pochutnali jsme
si.
Čtvrteční rán (30.5.) začalo deštěm, takže nás to vyhnalo z našeho
šíleného stanu do auta. Pršelo sice jenom asi 10 minut a trošku, ale
my jsme měli ve stanu mokro. Tenhle stan je vhodný tak možná na pláž
nebo na zahradu pro děti na hraní, ale určitě ne do deště. No nějak to
s ním budeme muset ještě přežít. Každopádně cesta pokračovala dál
stejnou, rozježděnou, děravou cestou jako včera. O malinko se tedy
zlepšila, ale jen o kousek. 100km jsme tentokrát ujeli za pět a půl
hodiny. Z města Murun se už jelo snadno, protože je tam úplně nová
100km dlouhá silnice až k jezeru do města Khatgal. Zakempovali jsme
kousek od města na druhé straně jezera. Fouká tu ledový vítr, je tu
zima jako blázen. Na jezeře plavou kusy ledu a dál se zdá být ještě
zamrzlé. Uvidíme zítra, až kousek popojedeme kolem jezera. Pak už se
budeme muset s Jürgenem rozloučit. On se vydá na sever na hranice s
Ruskem a pak dál k Bajkalu a my se vydáme zpět do Ulanbátaru, kde
musíme vyzvednout víza, pobýt pár posledních dní u Boyi a v pátek hurá
do vlaku směr Moskva. Může se stát, že se s Jürgenem potkáme ještě na
Ukrajině.
Poslední květnový den (pátek 31.5.2013) začal asi dvouhodinovou jízdou
v těžkém terénu. Vydali jsme se totiž podél jezera. Jürgen totiž míří
na sever na hranice s Ruskem a my jsme se s ním ještě jeden den
popovezli. Nakonec ale není jisté jak se zítra Jürgen rozhodne. Buď
bude pokračovat šílenou cestou na sever, kdy ale jede tak 5km/h
protože rychleji to prostě nejde (a navíc není jisté, že přes hranice
projede, protože nevíme, jestli jsou otevřené pro cizince nebo ne).
Druhá možnost je,že pojede zpět asi 600km a odtud na jiné hranice. To
by pro nás bylo výhodné, protože bychom se s ním svezli až do
Erdenetu, odkud nám jede noční vlak do Ulanbátaru. Tak se uvidí zítra
jak to dopadne. Jinak jsme celý den věnovali putování kolem jezera. Je
nádherné počasí, jen chladno. Ráno bylo -5st., ale přes den to krásně
vyhřálo sluníčko a bylo moc příjemně. (i když jsem měla na sobě stále
2 mikiny). Jezero Khovsgol je nádherné s úplně průzračnou
křišťálovou vodou. Bohužel je ještě stále možná z 99% pokryto ledem.
Jen u krajů jezero pomalu rozmrzá. Ráno tu byl ale nový, tenčí led.
Dneska ráno (sobota 1.6.)se Jürgen rozhodl pro cestu zpět, protože
cesta na sever byla vážně v šíleným stavu a představa jízdy 5km/h
200km, je dost šílená. Dneska jsme tedy s ním dojeli zpět do města
Murun, kde jsme nakoupili chybějící potraviny. Když jsme ale vyrazili
dál, zjistili jsme, že někdo ukradl kolo, které bylo vpředu na autě.
Samozřejmě se nám zloděje vypátrat nepodařilo, a tak jsme pokračovali
dál, bez kola. Čekala nás již známá jízda po polních cestách. Nakonec
se nám podařilo ujet asi 100km kousek před město Ikh-Uul. Tam jsme
zakempovali. Bohužel se nedalo dojet až k řece, a tak stojíme u
jakéhosi slepého ramene. Řeka je asi kilometr daleko. Zítra se vydáme
dál po polní cestě. Čeká nás ještě asi 130km. Uvidíme, kam zítra
stihneme dojet.
V neděli (2.6.) jsme pokračovali v cestě zpět. Polní cesta byla velmi
špatná. Jelo se nám ale docela dobře až do doby, něž jsme narazili na
dost podmáčený kousek cesty. Tam se bohužel opakovala situace z cesty
z Kharakorum a auto se nám zabořilo do bahna. Tentokrát jsme ale
zapadli ještě hůř než minule. Sedm hodin jsme se snažili auto
vyprostit, nanosili jsme pod kola asi tunu kamínků, ale bohužel marně.
Michal nakonec stopnul 3 náklaďáky. První se nás pokoušel vyprostit,,
ale než k nám dojel, tak sám taky zapadl Další dva pak chtěli
peníze, jinak že nás prý nevytáhnou. My jsme samozřejmě nic platit
nechtěli. Jedni tedy odjeli a druzí přijeli až k nám. Nakonec nás z
děr vytáhli. Pak ale dost tvrdě vyžadovali zaplacení. Vyhrožovali nám,
že nám auto zatlačí zpět do děr, byli poměrně agresivní. Když ale
viděli, že s námi jejich agresivita vůbec nic nedělá, tak nakonec se
sprostými pokřiky odjeli Když jsme viděli, jak hluboko bylo auto
zahrabané, neměli bychom šanci sami se z děr dostat. Odjeli jsme ještě
asi hodinu. Už téměř za tmy jsme parkovali u řeky. Jsme rádi, že
nakonec všechno dobře dopadlo.
V pondělí (3.6.) jsme dokončili jízdu po šílených polních cestách a
posledních cca 140km jsme jeli po asfaltu. Celý den jsme potkávali
účastníky rally Peking to Paris 2013, kteří se vydali ve starých
autech (veteránech) na tuhle dlouhou cestu. Byla to zajímavá podívaná.
Nejvíce jsme obdivovali ty, kteří měli otevřené auto, takže na těch
polních cestách na ně lítal všechen ten prach. Pak jsme potkali
Kanaďany, kteří měli nějaký problém s autem. Jürgen se jim snažil
pomoci, a tak jsme se dozvěděli, že na závod jeli z Kanady lodí. Teď
jedou rally (28.5. – 29.6.). Pak se vydají zpět do Kanady (lodí) a
přejdou celou Kanadu až domů. Koho by zajímaly nějaké informace o
rally můžete kouknout na www.endurorally.com. Koho by zajímaly
informace o Kanaďanech (má tam být vidět kde přesně jsou) koukněte na
cowboyscadillac.blogspot.ca .
Podařilo se nám dojet až do města Erdenet, odkud jede vlak až do
Ulanbátaru. Nechali jsme se vysadit ve středu města s tím, že na vlak
to je asi 1,5km. Rozloučíli jsme se s Jürgenem, poděkovali mu za vše a
vyrazili jsme na nádraží. Jaké bylo ale překvapení, když jsme stále
šli a šli a nádraží nikde. Nakonec jsme šli asi hodinu a zastavilo nám
auto s dvěma mladými policisty (kterých jsme se předtím ptali na
cestu) a svezli nás ještě pořádný kus. Na nádraží je to minimálně 8km
z města. Naštěstí jsme koupili lístky ještě na ten samý den a v 19:40
jsme odjeli vlakem. Čeká nás noční jízda a před 8h ráno bychom měli
být v Ulanbátaru. V poledne si musíme na ruské ambasádě vyzvednout
naše víza a večer nás Boya nabere autem někde ve městě a pojedeme k
nim domů. Nejvíc se těšíme na teplou sprchu (párkrát jsme se myli v
řece) a naše věci se moc těší na pračku
Mongolsko se nám pomalý chýlí ke konci. V plánu už nemáme nic
speciálního. Možná se vydáme za Ulanbátar na asi 15km dlouhou
procházku v horách. Boyin manžel nám slíbil, že pokud to půjde, vezmou
nás na tradiční mongolský folkový koncert, takže na to jsme moc
zvědaví. Každopádně v pátek 11.6. 2013 po 13h nastupujeme do vlaku
směr Moskva. Cesta potrvá 5 dní. V Moskvě bychom měli být v úterý po
poledni. Pokusíme se hned koupit lístky na vlak do Kieva. Když se to
nepodaří, přespíme jednu noc v Moskvě a pojedeme snad další den. Jsme
hodně omezení tranzitními vízy, takže smíme mít jen jednu zastávku a
spát maximálně 2 noci mimo dopravní prostředek. Na Ukrajině se možná
potkáme s Jürgenem, který tam má také namířeno. Odtud nás už čeká
přejezd přes Slovensko do ČR. Už se na Vás všechny moc těšíme!
Diskuze ↓ Vloženo 24.05.2013
V Ulanbátaru jsme vyřídili po 3 dnech konečně víza. Nakonec jsme se rozhodli jen pro vízum tranzitní, protože nás stálo "jen" 46USD. Museli jsme doložit jízdenky přes celé Rusko a vyplnit formulář. Nic víc nepožadovali. Jízdenky ale seženete jen z Ulanbátaru do Moskvy a pak už si zbytek musíte zajistit přes internet. Tam nám ale nefungovaly platební karty, tak nám nakonec nezbylo nic jiného, než zarezervovat letenku z Moskvy do Bratislavy. Rezervace naštěstí stačila a my samozřejmě nepoletíme, ale pojedeme vlakem do Kieva (Ukrajina). Snad se nám jízdenku podaří zajistit přes internet. Pokud, ne, musíme spoléhat na to, že bude místo. Tranzitní vízum je totiž jen na 10 dní a smíte jen jednou zastavit a 2x spát v hotelu. Ostatní noci musíte trávit v dopravním prostředku. Cesta do Moskvy trvá asi 100 hodin. Vyjíždíme v pátek 7.6.2013 v 13h mongolského času a dorazíme v úterý 11.6.2013 ve 14h. moskevského času.
Jinak Ulanbátar je trošku zvláštní velkoměsto. V samém centru města jsou paneláky a vysoké domy. Všude kolem (po kopečkách) jsou rozeseté malé domky a jurty. Město je ze všech stran obklopené horami, takže je na něj docela pěkný pohled. Boya bydlí asi 15km za městem. Jsou tu jen malé, nízké, barevné domečky a sem tam nějaká jurta. Každý domek má svůj plot. Nikdo tu na zahrádkách nic nepěstuje, nejspíš proto, že by jim to tu nestihlo uzrát. Včera tu sněžilo a sníh ležel až do dnešního rána. To tu není neobvyklé, takže by jim asi i všechno zmrzlo. Příroda se tu začíná teprve probouzet. Ve městě už jsou stromy (modříny, břízy a borovice) docela obrostlé, ale tady teprve začínají. Na loukách kvetou horské kytky. Za pár dní to tu bude určitě celé rozkvetlé.
Jídlo V supermarketu seženete v podstatě všechno na co jsme zvyklí z domova. Mají tu mléčné výrobky, spoustu druhů salámů, dokonce 3 druhy mouky (to je poprvé co někdo nemá jen hladkou mouku), kompoty a kyselou zeleninu (všechno dovezené z Polska), čerstvé ovoce a zeleninu a hlavně mají chleba. Je docela dost druhů na výběr a není špatný. Ceny jsou ale dost vysoké. Srovnatelné s ČR, někdy bych řekla, že spíš dražší. Boya nám každý den vaří jiné mongolské jídlo a všechno je moc dobré. Možná pro člověka, který přijede z ČR to není až tak veliký rozdíl, ale pro nás co jsme jedli několik měsíců jen nudle s vodou je to obrovská změna k lepšímu. Konečně maso, mléko, jogurty a chleba. Paráda. :-) Uvidíme co budeme jíst až vyrazíme mimo Ulanbátar. To bude asi horší.
Cesta do mongolské divočiny Odjeli jsme o den déle, než jsme původně plánovali, protože napadlo 10cm sněhu, foukal ledový vítr a byla dost velká zima. Počasí se tu mění rychle, a tak v pondělí 20.5.2013 nic nebránilo tomu, abychom vyjeli. Boya nás odvezla na nádraží, odkud jel bus za 17.000T do Kharakorum (historického hlavního města Mongolska). Je to asi 370km daleko. Bus jel asi 6hodin po asfaltové cestě, takže to bylo bez problémů. Do Kharakorum jsme dojeli večer asi kolem 6h. Prohlédli jsme si ještě večer monastery. Bylo tu už po zavírací době, ale bylo otevřeno, a tak jsme ani nic neplatili :-) Jinak město není nijak zajímavé. Přespali jsme venku na louce. V noci začal foukat nepříjemný vítr, takže nás to budilo. Jinak se nám ale spalo dobře.
V úterý ráno (21.5.2013) jsme potkali německého cestovatele, který jezdí se svým velkým upraveným náklaďákem na obytné auto. Už byl na několika cestách, ta letošní je z Německa, přes Polsko, Bělorusko, Rusko do Mongolska a zpět. Už najel asi 7000km. Dali jsme se s ním do řeči (šlo to hodně těžko, protože on neumí anglicky a my německy) a nakonec jsme se s ním svezli k jezeru a zpět. To nám zabralo celý den. Jezero bylo moc pěkné. Všude kolem jezera plavili koně, nádhera. Tak jsme si představovali Mongolsko. Část cesty byla asfaltová, protože se asi 50km od města nacházejí jakési pozůstatky po Turcích, kteří tu kdysi dávno byli. Turci jim proto postavili krásnou silnici. Dál ale pokračovala jen prašná cesta plná výmolů. Všude kolem se pásly krávy, kozy, koně a poletovali tam orlové. Moc pěkná příroda. Večer jsme zakempovali zase ve městě a zítra bychom měli snad společně pokračovat dál do Ulanbátaru a odtud směrem na sever k největšímu jezeru v Mongolsku.
Ve středu 22.5.2013 jsme skutečně vyrazili společně Jürgenem na další cestu. Včera opravili s Michalovou malou pomocí nějakou závadu na autě, ráno přeskládali bedny na střeše a mohli jsme vyrazit. Cesta byla bez problémů až do té doby, než jsme dojeli k písečným dunám. Tam se Jürgen rozhodl sjet z cesty a najít jakousi džípovou cestu, kterou popisovali v jeho průvodci. Problém nastal, když jsme nečekaně vjeli do bahna, které nebylo vidět. Auto je hodně odolné, zvládne ledacos, ale s bahnem si tentokrát neporadilo. Přes marné pokusy auto vysvobodit z bahenité koupele, jsme se bořili hlouběji a hlouběji. Nakonec auto mělo kola ve vzduchu a celý prostředek seděl na zemi. Nezbylo tedy nic jiného, než začít auto vykopávat. Všechno dobře dopadlo a po asi 4 hodinách bylo auto venku. Jürgen i Michal mají ruce plné puchýřů. Já jsem se moc nenadřela, pro mě nebyla žádná pořádná práce. Foukal u toho šílený vichr, takže nás to všechny odfoukávalo do stran. To nebylo vůbec příjemný. Bohužel zatím fouká vítr stále (fouká každý den, ale dnes doopravdy hodně), tak to asi nebude příjemná noc. Stojíme na louce uprostřed louky. Jürgen nám uvařil skvělou večeři, tak jsme si moc pochutnali. Teď se ohříváme vevnitř a ven se nám vůbec nechce.
Noc ze středy na čtvrtek byla poměrně chladná, a tak jsem se probudili pokryti jinovatkou. Nám ale bylo teplo. Ráno jsme vyrazili na další cestu. Jürgen našel ve svém chytrém průvodci, že jsme ještě nějakou zajímavost vynechali, a tak jsme se zase o 40km vrátili zpět k dunám a navštívili je ještě z druhé strany. Příroda tam byla krásná. Daleko hezčí než včera. Krásné kopce, duny, kvetoucí keře, pasoucí se koně a dokonce jsme potkali 2 velbloudy. Pak jsme pokračovali zase zpět a dál na Ulanbátar. Skončili jsme u města asi 140km od Ulanbátaru. Dneska je chladnější den, ale zato je krásně, jasno jen sem tam krásné obláčky. Dokonce téměř nefouká vítr, což je tady dost neobvyklé. Občas nám sem přijdou okukovat místní obyvatelé jurty nebo jejich kozy, ovce či krávy Tak snad bude noc v pohodě.
Zítra vyrážíme do Ulanbátaru. My zůstaneme na víkend u Boyi a Jürgen potřebuje na autě vyměnit 2 pneumatiky a něco opravit. Jakmile bude vše hotovo, tak vyrazíme směr na sever k největšímu jezeru v Mongolsku. Cesta potrvá minimálně 3 dny. Pak chceme strávit nějaký čas u jezera a hurá zpět do Ulanbátaru. Musíme vyzvednout víza a 7.6.2013 nám jede vlak do Moskvy.
Nevím jestli se budeme moct ozvat, s internetem mimo Ulanbátar je to náročný a hlavně spíme většinou venku mimo civilizaci. Jakmile to půjde, dáme o sobě zase vědět. Když budete chtít, můžete se podívat na Jürgenovo stránky.
www.pfeil-architektur.de
Jinak Ulanbátar je trošku zvláštní velkoměsto. V samém centru města jsou paneláky a vysoké domy. Všude kolem (po kopečkách) jsou rozeseté malé domky a jurty. Město je ze všech stran obklopené horami, takže je na něj docela pěkný pohled. Boya bydlí asi 15km za městem. Jsou tu jen malé, nízké, barevné domečky a sem tam nějaká jurta. Každý domek má svůj plot. Nikdo tu na zahrádkách nic nepěstuje, nejspíš proto, že by jim to tu nestihlo uzrát. Včera tu sněžilo a sníh ležel až do dnešního rána. To tu není neobvyklé, takže by jim asi i všechno zmrzlo. Příroda se tu začíná teprve probouzet. Ve městě už jsou stromy (modříny, břízy a borovice) docela obrostlé, ale tady teprve začínají. Na loukách kvetou horské kytky. Za pár dní to tu bude určitě celé rozkvetlé.
Jídlo V supermarketu seženete v podstatě všechno na co jsme zvyklí z domova. Mají tu mléčné výrobky, spoustu druhů salámů, dokonce 3 druhy mouky (to je poprvé co někdo nemá jen hladkou mouku), kompoty a kyselou zeleninu (všechno dovezené z Polska), čerstvé ovoce a zeleninu a hlavně mají chleba. Je docela dost druhů na výběr a není špatný. Ceny jsou ale dost vysoké. Srovnatelné s ČR, někdy bych řekla, že spíš dražší. Boya nám každý den vaří jiné mongolské jídlo a všechno je moc dobré. Možná pro člověka, který přijede z ČR to není až tak veliký rozdíl, ale pro nás co jsme jedli několik měsíců jen nudle s vodou je to obrovská změna k lepšímu. Konečně maso, mléko, jogurty a chleba. Paráda. :-) Uvidíme co budeme jíst až vyrazíme mimo Ulanbátar. To bude asi horší.
Cesta do mongolské divočiny Odjeli jsme o den déle, než jsme původně plánovali, protože napadlo 10cm sněhu, foukal ledový vítr a byla dost velká zima. Počasí se tu mění rychle, a tak v pondělí 20.5.2013 nic nebránilo tomu, abychom vyjeli. Boya nás odvezla na nádraží, odkud jel bus za 17.000T do Kharakorum (historického hlavního města Mongolska). Je to asi 370km daleko. Bus jel asi 6hodin po asfaltové cestě, takže to bylo bez problémů. Do Kharakorum jsme dojeli večer asi kolem 6h. Prohlédli jsme si ještě večer monastery. Bylo tu už po zavírací době, ale bylo otevřeno, a tak jsme ani nic neplatili :-) Jinak město není nijak zajímavé. Přespali jsme venku na louce. V noci začal foukat nepříjemný vítr, takže nás to budilo. Jinak se nám ale spalo dobře.
V úterý ráno (21.5.2013) jsme potkali německého cestovatele, který jezdí se svým velkým upraveným náklaďákem na obytné auto. Už byl na několika cestách, ta letošní je z Německa, přes Polsko, Bělorusko, Rusko do Mongolska a zpět. Už najel asi 7000km. Dali jsme se s ním do řeči (šlo to hodně těžko, protože on neumí anglicky a my německy) a nakonec jsme se s ním svezli k jezeru a zpět. To nám zabralo celý den. Jezero bylo moc pěkné. Všude kolem jezera plavili koně, nádhera. Tak jsme si představovali Mongolsko. Část cesty byla asfaltová, protože se asi 50km od města nacházejí jakési pozůstatky po Turcích, kteří tu kdysi dávno byli. Turci jim proto postavili krásnou silnici. Dál ale pokračovala jen prašná cesta plná výmolů. Všude kolem se pásly krávy, kozy, koně a poletovali tam orlové. Moc pěkná příroda. Večer jsme zakempovali zase ve městě a zítra bychom měli snad společně pokračovat dál do Ulanbátaru a odtud směrem na sever k největšímu jezeru v Mongolsku.
Ve středu 22.5.2013 jsme skutečně vyrazili společně Jürgenem na další cestu. Včera opravili s Michalovou malou pomocí nějakou závadu na autě, ráno přeskládali bedny na střeše a mohli jsme vyrazit. Cesta byla bez problémů až do té doby, než jsme dojeli k písečným dunám. Tam se Jürgen rozhodl sjet z cesty a najít jakousi džípovou cestu, kterou popisovali v jeho průvodci. Problém nastal, když jsme nečekaně vjeli do bahna, které nebylo vidět. Auto je hodně odolné, zvládne ledacos, ale s bahnem si tentokrát neporadilo. Přes marné pokusy auto vysvobodit z bahenité koupele, jsme se bořili hlouběji a hlouběji. Nakonec auto mělo kola ve vzduchu a celý prostředek seděl na zemi. Nezbylo tedy nic jiného, než začít auto vykopávat. Všechno dobře dopadlo a po asi 4 hodinách bylo auto venku. Jürgen i Michal mají ruce plné puchýřů. Já jsem se moc nenadřela, pro mě nebyla žádná pořádná práce. Foukal u toho šílený vichr, takže nás to všechny odfoukávalo do stran. To nebylo vůbec příjemný. Bohužel zatím fouká vítr stále (fouká každý den, ale dnes doopravdy hodně), tak to asi nebude příjemná noc. Stojíme na louce uprostřed louky. Jürgen nám uvařil skvělou večeři, tak jsme si moc pochutnali. Teď se ohříváme vevnitř a ven se nám vůbec nechce.
Noc ze středy na čtvrtek byla poměrně chladná, a tak jsem se probudili pokryti jinovatkou. Nám ale bylo teplo. Ráno jsme vyrazili na další cestu. Jürgen našel ve svém chytrém průvodci, že jsme ještě nějakou zajímavost vynechali, a tak jsme se zase o 40km vrátili zpět k dunám a navštívili je ještě z druhé strany. Příroda tam byla krásná. Daleko hezčí než včera. Krásné kopce, duny, kvetoucí keře, pasoucí se koně a dokonce jsme potkali 2 velbloudy. Pak jsme pokračovali zase zpět a dál na Ulanbátar. Skončili jsme u města asi 140km od Ulanbátaru. Dneska je chladnější den, ale zato je krásně, jasno jen sem tam krásné obláčky. Dokonce téměř nefouká vítr, což je tady dost neobvyklé. Občas nám sem přijdou okukovat místní obyvatelé jurty nebo jejich kozy, ovce či krávy Tak snad bude noc v pohodě.
Zítra vyrážíme do Ulanbátaru. My zůstaneme na víkend u Boyi a Jürgen potřebuje na autě vyměnit 2 pneumatiky a něco opravit. Jakmile bude vše hotovo, tak vyrazíme směr na sever k největšímu jezeru v Mongolsku. Cesta potrvá minimálně 3 dny. Pak chceme strávit nějaký čas u jezera a hurá zpět do Ulanbátaru. Musíme vyzvednout víza a 7.6.2013 nám jede vlak do Moskvy.
Nevím jestli se budeme moct ozvat, s internetem mimo Ulanbátar je to náročný a hlavně spíme většinou venku mimo civilizaci. Jakmile to půjde, dáme o sobě zase vědět. Když budete chtít, můžete se podívat na Jürgenovo stránky.
www.pfeil-architektur.de
Fotky:
Bohužel musím poslat všechny fotky najednou, nebyl internet...tak se v tom snad nějak vyznáte.
Boyi baráček a sníh co napadl večer (přes noc bylo asi 10cm), příroda kolem Boyi domku, Ulanbátar, příroda v Mongolsku.
Bohužel musím poslat všechny fotky najednou, nebyl internet...tak se v tom snad nějak vyznáte.
Boyi baráček a sníh co napadl večer (přes noc bylo asi 10cm), příroda kolem Boyi domku, Ulanbátar, příroda v Mongolsku.
Diskuze ↓ Vloženo 15.05.2013
ahoj všem, jen rychlá zpráva z Mongolska. V neděli jsme dorazili přes hranice do Zamin Uud celkem bez problémů. Už ve vlaku z Pekingu jsme se potkali s párem z Holandska, a tak jsme cestovali spolu. Bylo to moc fajn. Společně jsme v pondělí 13.5.2013 dorazili do Ulanbataru. Vlak jel 14h a bylo to v pohodě. Krajina byla zvláštní, taková liduprázdná step (poušť Gobi jsme asi přejeli v noci, takže jsme ji moc neviděli).
V Ulanbataru jsme se sešli s Boyou (mojí spolužačkou ze ZŠ). Ta nás zavezla ke svým rodičům domů, kde jsme se umyli, najedli a v 6h večer jsme jeli k ní domů. Bydlí v krásné přírodě kousek za Ulanbátarem v malém domku, který si s manželem před 4 roky postavili. Jsou moc pohostinní, takže jsme měli bohatou mongolskou večeři (boršč, ovoce, chleba...) super. Najedli jsme se k prasknutí. Kuchyně je tu zatím dobrá. V obchodech v Ulanbataru koupíte všechno. Největší radost máme z chleba, který je tu docela dobrý. Není tu vůbec levno, v podstatě stejné ceny jako u nás.
My řešíme problémy s vízy, protože ruská ambasáda požaduje na turistické vízum zvací dopis, a ten vám tady nikdo neudělá. Musíte si od agentury nechat udělat celé vízum a to si nechají řádně zaplatit. Druhá varianta je tranzitní vízum, kde dopis nepotřebujeme. Tak ještě nevíme co si vybereme.
Mobil nám tu funguje, ale jakmile se dostaneme mimo město, tak nejspíš nebude signál. Tak se nedivte, když se nebudeme ozývat.
V Ulanbataru jsme se sešli s Boyou (mojí spolužačkou ze ZŠ). Ta nás zavezla ke svým rodičům domů, kde jsme se umyli, najedli a v 6h večer jsme jeli k ní domů. Bydlí v krásné přírodě kousek za Ulanbátarem v malém domku, který si s manželem před 4 roky postavili. Jsou moc pohostinní, takže jsme měli bohatou mongolskou večeři (boršč, ovoce, chleba...) super. Najedli jsme se k prasknutí. Kuchyně je tu zatím dobrá. V obchodech v Ulanbataru koupíte všechno. Největší radost máme z chleba, který je tu docela dobrý. Není tu vůbec levno, v podstatě stejné ceny jako u nás.
My řešíme problémy s vízy, protože ruská ambasáda požaduje na turistické vízum zvací dopis, a ten vám tady nikdo neudělá. Musíte si od agentury nechat udělat celé vízum a to si nechají řádně zaplatit. Druhá varianta je tranzitní vízum, kde dopis nepotřebujeme. Tak ještě nevíme co si vybereme.
Mobil nám tu funguje, ale jakmile se dostaneme mimo město, tak nejspíš nebude signál. Tak se nedivte, když se nebudeme ozývat.